Když moje sestra odjela na služební cestu, nechala u mě svou pětiletou dceru. Nebylo to poprvé. Moje neteř u mě občas přespávala, znala byt, měla tu své hračky i oblíbený hrnek s malou prasklinou na uchu. Byla to tichá holčička, spíš pozorovatel než vypravěč, ale nikdy nepůsobila nešťastně. Alespoň jsem si to myslela.

William Carter se vrátil domů o tři dny dříve, než měl. Bez oznámení, bez telefonátu, bez obvyklé kolony ochranky.

Naše oslava pětadvacátého výročí svatby měla být klidným, důstojným večerem. Rodina, přátelé, obchodní partneři mého manžela, lidé, kteří s ním léta budovali jeho jméno. Elegantní hotel, tlumené světlo, hudba, která měla připomínat společně prožité roky. Věřila jsem, že ten večer bude patřit nám oběma.

Po pohřbu matky si Anna přišla do nemocnice vyzvednout její osobní věci. Odkládala to co nejdéle, jako by tím mohla oddálit i samotné přijetí reality. Pět dní od rozloučení uplynulo jako v mlze, ale pocit prázdna v hrudi neustupoval. Každý nádech byl těžký, každá myšlenka roztříštěná. Svět pokračoval dál, zatímco její se zastavil.

Po smrti mého manžela jsem pět let každý měsíc dávala jeho rodičům třicet tisíc rublů. Věřila jsem, že splácím jejich dluh, že jim pomáhám přežít těžké období a že tak alespoň částečně uctívám památku člověka, kterého jsem milovala. Netušila jsem, že celou dobu platím za lež.
Když moje sestra odjela na služební cestu, nechala u mě svou pětiletou dceru. Nebylo to poprvé. Moje neteř u mě občas přespávala, znala byt, měla tu své hračky i oblíbený hrnek s malou prasklinou na uchu. Byla to tichá holčička, spíš pozorovatel než vypravěč, ale nikdy nepůsobila nešťastně. Alespoň jsem si to myslela.
William Carter se vrátil domů o tři dny dříve, než měl. Bez oznámení, bez telefonátu, bez obvyklé kolony ochranky.