Kiril si nedokázal přesně vzpomenout, kdy začal mít všechno na obtíž. Nebylo to náhle, ani dramaticky. Přišlo to tiše, pomalu, jako studený vzduch, který se proplíží přes zavřené dveře. Oženil se, protože… už bylo na čase. Matka mu stále opakovala: „Už ti skoro je třicet. Všichni tvoji přátelé mají rodiny. Chci vnoučata.“
Nakonec podlehl.

Jelena, jeho manželka, nebyla špatný člověk. Neřvala. Nehádat se. Ale nežila. Často spávala do pozdních hodin, zabalená do deky na gauči, jako nevyřčená vzpomínka. Kiril jí občas nechával trochu jídla na stole, než šel do práce. Ona se neprobudila. Když se vrátil večer, vítala ho ticho. Světlo, které nehřálo. Dům, ve kterém se necítil doma.

A pak přišla Larisa.

Nepřišla z žádného zvláštního důvodu — jen aby pomohla kolem dvora. Malá zahrada za domem byla už dávno zanedbaná. Larisa na první pohled nebyla nic zvláštního. Ani příliš krásná, ani výjimečná. Ale měla v sobě něco hluboce klidného. Nemusela mnoho mluvit, a když mluvila, její slova byla tichá a teplá. Měla jednoduchost, která uklidňovala. Přítomnost, která tě neudusila, ale léčila.

Kiril ji začal hledat pohledem čím dál častěji. Nacházel výmluvy, aby vyšel do zahrady. Vyprávěla mu o rostlinách, o dešti, o tom, jak země ví, kdy je čas na plod. A nějak, v těch krátkých rozhovorech, začal probouzet něco, co si myslel, že dávno ztratil.

V domě bylo stále stejné. Stejně studené. Stejně vzdálené.

Jednoho večera se postavil před dveře a díval se z okna. Světlo bylo zapnuté. Ale nevyzývalo ho dovnitř. To nebylo světlo domova. Byla to jen elektrická energie v prázdné místnosti.

A pak… odešel. Bez slova. Bez plánu. Jen nohy, které šly.

Možná šel za Larisou. Možná utíkal před sebou. Nevěděl. Jen věděl, že to už nemůže dál takto.

Další ráno, když se vrátil, něco bylo jinak.

Město vypadalo prázdně.

Trh byl prázdný. Balkóny bledé. Vůně pečeného chleba — zmizela. Tváře lidí — unavené. Jako by život zmizel přes noc. Jako by úroda — všechna ta životní energie — opustila zemi.

Ale pak si všiml jedné jednoduché věci: jediná zahrada, která kvete — byla jeho. Ta, kterou Larisa pěstovala.

Rajčata, která červenala. Bylinky, které voněly létem. Zelená svěžest v každém rohu. Život. Něco, co roste, něco, co se nevzdává.

Jelena tam nebyla. Možná šla k matce. Možná to ona dávno pochopila to, co on teď začal vidět.

Larisa tam byla. Nemluvila. Neusmívala se. Jen mu podala jablko. Červené. Dokonalé.

Kiril vzal jablko do ruky. Díval se na něj dlouho, jako na něco svatého. Sklonil se na zem. A — rozplakal se.

Ne kvůli Jeleně. Ne kvůli konci manželství. Ale kvůli všem těm rokům, které prožil, aniž by se cítil živý.

Toho dne si uvědomil něco jednoduchého, ale hlubokého: úroda nikdy neodešla. Jen šla tam, kde je péče. Kde je pozornost. Kde je láska.

Láska — stejně jako zahrada — nevyroste z povinnosti. Kvete tam, kde je žádána.

A někdy, vše, co je třeba udělat, abychom ji vrátili — je přestat utíkat.