Ivan spěchal do kanceláře. Měl zpoždění. Doprava byla ucpaná, auta se nehýbala. Zněl vzdušný klakson někde za ním.

„Peklo to vem…“ zamumlal a odbočil do boční ulice mezi domy.

Měl jen dvě sekundy na rozhodnutí a už byl v úzkých uličkách. „Doufám, že tu nejsou žádné barikády,“ pomyslel si.

Mobil vibroval. Přišla zpráva.

Bez váhání sáhl po něm, které bylo na sousedním sedadle, zasypané účty, kelímky a dokumenty.

V příštím okamžiku – prudké brzdění. Pneumatiky zaskřípaly.

Před kapotou – malá dívka, asi šest let. Nikoho nebylo kolem.

Ivan vyskočil z auta. Srdce mu bilo jako kladivo v hrudi.

Ležela na zemi. Nebyla žádná krev. Jen odřené kolena a zmatený pohled.

„Jsi v pořádku? Bolí tě něco?“ zeptal se, když si klekl k ní.

Neodpověděla hned. Pak natáhla ruku. V sevřené pěstí držela něco.

Ivan otevřel dlaň. Dívka mu do ní vložila malý prstýnek.

Jednoduchý stříbrný prstýnek se safírovým kamenem.

„Byl to maminky,“ řekla. „Ztratila jsem ho tady. Ty jsi ho našel. Děkuji.“

Ivan zůstal bez slov. Ten prstýnek… znal ho.

Půl hodiny později byli v sanitce. Dívka se jmenovala Liza. Lékaři řekli, že je v pořádku, jen lehce zraněná.

„Maminka zemřela,“ řekla tiše. „Tata říkal, že prstýnek je jediná věc, co nám po ní zbyla. A já jsem ho ztratila. Myslela jsem, že ho už nikdy nenajdu.“

Ivan se díval na prstýnek, jako na něco, co ho pronásleduje z minulosti.

Žena. Ta, kterou kdysi miloval. Ta, kterou ztratil. Odešla beze slova. On odešel. Ona zmizela.

Nikdy nevěděl, že měla dceru.

Později v nemocnici přišel otec Lizi. Vysoký, tichý muž s unavenýma očima. Srdečně mu poděkoval.

„Našla ho?“ zeptal se.

Ivan přikývl a podal mu prstýnek. Muž ho vzal do ruky a na několik sekund zůstal zamrzlý.

„Byl její. Nikdy se ho nepustila. Ani po našem rozchodu. Občas mluvila o někom… z minulosti. Nikdy neřekla jméno. Jen že litovala.“

„Kdo?“ zeptal se Ivan, i když už věděl.

„Někdo, koho milovala. Ale čas, práce, okolnosti… všechno jí stálo v cestě. Nikdy ho nepřekonala.“

Ivan nic neřekl. Ale uvnitř, něco se zlomilo.

Celý týden nespal. Držel prstýnek v dlani, znovu a znovu. Před očima mu stále vyvstával obraz Lizi, jak stojí s natáhnutou rukou.

Jednoho dne se vrátil do uličky.

Stála u brány. S tím stejným batohem, stále roztrhaným na jedné straně.

„Ahoj,“ řekla. „Tata říkal, že jsi hodný člověk.“

„Ahoj,“ řekl Ivan. „Jdeš do školy?“

Přikývla.

„Chceš, abych tě odvezl?“

Zamyslela se. Pak si sedla do auta.

Jeli tiše. Bez slov. Na semaforu Ivan nepodíval na telefon. Jen na silnici.

Dívka seděla klidně. Dívala se z okna.

Někdy, nepotřebuješ slova. Jen pohled. Jen ruku. Jen prstýnek.

A všechno se změní.