Když jsme s mou ženou Élodie poprvé vyslovili slovo adopce, nebylo v něm zoufalství. Byla v něm naděje. Po letech marných pokusů, lékařských vyšetření a tichých nocí plných nevyřčených otázek jsme si konečně dovolili připustit, že rodičovství nemusí mít podobu, jakou jsme si kdysi vysnili. A že to neznamená méně lásky.

V jejich vesnici existovalo jednoduché pravidlo, které nikdo nikdy nahlas nevyslovil, ale všichni ho dodržovali.

Na rodinné večeři, uspořádané na počest nedávného povýšení Juliena Hartmanna, se sešla smetánka společnosti i nejbližší příbuzní.

Nainstaloval kamery, aby ochránil svou paralyzovanou dceru. To, co objevil, však zpochybnilo vše, čemu věřil.

Je mi čtyřicet pět let a mám jedenáctiletou dceru jménem Paige. Je z mého prvního manželství. Pokud mám být upřímný, ona není „součástí“ mého života. Ona je můj život. Po rozvodu to byla právě Paige, kdo mě držel nad vodou. Když jsem byl vyčerpaný, zklamaný a pochyboval o sobě jako o otci, ona mi s dětskou samozřejmostí připomínala, proč má smysl vstát z postele.
Když jsme s mou ženou Élodie poprvé vyslovili slovo adopce, nebylo v něm zoufalství. Byla v něm naděje. Po letech marných pokusů, lékařských vyšetření a tichých nocí plných nevyřčených otázek jsme si konečně dovolili připustit, že rodičovství nemusí mít podobu, jakou jsme si kdysi vysnili. A že to neznamená méně lásky.
V jejich vesnici existovalo jednoduché pravidlo, které nikdo nikdy nahlas nevyslovil, ale všichni ho dodržovali.