Některé dny začínají naprosto obyčejně – šálek kávy, ranní rutina, dětský smích po domě.
Ale někdy, během jediné sekundy, se ti zhroutí svět, jak ho znáš.
Ten den byl takový. Den, na který nikdy nezapomenu.

Můj syn Marko, osmiletý, chtěl vylézt na půdu. Řekl, že hledá starou krabici s hračkami.
Dovolil jsem mu to. Co by tam mohlo být? Trocha prachu, staré věci, možná pavouci… nic nebezpečného.

Po deseti minutách jsem zaslechl, jak mě volá.
Nezazníval jeho normální hlas. Nebyl hravý. Byl tichý. Vyděšený. Sotva šeptal.

Vyrazil jsem vzhůru.

Co jsem uviděl – nikdy to nevymažu z paměti.

Marko seděl na zemi, shrbený, kolena přitažená k hrudi. Jeho obličej byl bílý jako plátno. Oči dokořán od vyděšení, hleděl do temného rohu podkroví.
Tichounce šeptal:
„Tati… něco se hýbe…“

Objal jsem ho a pak jsem se podíval tam.

Nejdřív jsem neviděl nic. Jen tmu. Ale ta tma byla… příliš hutná, příliš temná pro obyčejný kout v domě.
A pak… se to hnulo.

Nebyla to zvíře. Nebyl to pták.
Byl to… stín, tmavá masa, která se plazila po zdi.
Jako inkoust, co se rozpíjí ve vodě.
A potom – se narovnal. Nechodil, nelámal se po zemi. Objevil se narovnaný… vysoký… jako by měl tělo, ale ne lidské.

Stál jsem ztuhlý. Mozek hledal logické vysvětlení: optický klam? krysa? něco normálního?
Ale v srdci jsem věděl: tohle není z tohoto světa.

Sletěl jsem dolů s Markem v náručí, zavřel poklop půdy a zamkl ho.
Ale i dole… cítil jsem, že to pořád tam nahoře je. A že nás sleduje.

Od té doby nikdo nevylezl na půdu.

Po dvou dnech jsem povolal deratizační službu. Myslel jsem, že může být hnízdo vos, nebo krysy.
Přišel muž, profesionál, sebevědomý. Vyšplhal s baterkou.

Po dvaceti minutách sešel dolů… běledý jako křída.

Řekl mi:
„Žádní hmyz. Žádná zvířata. Ale… něco tam nahoře není v pořádku.“
Zeptal jsem se ho, co tím myslí.
Řekl:
„Na podlaze jsou stopy… jako by se něco táhlo. A na zdi… otisk dlaně. Dětské dlaně. Ale… příliš dlouhé.“

Odmítl se vrátit.

Markovi jsem nic neřekl. Ale v noci… začal jsem slyšet zvuky.
Ne tiché vrzání. Chůzi. Pomalou. Těžkou. Někdy… škrabání.

Jednoho rána jsem na kuchyňském stole našel dětskou kresbu.
Nebyla naše.

Kresba znázorňovala půdu. Temný kout.
A vysokou postavu. Bez obličeje.

Pod ní, dětským písmem, stálo:
„Dnes večer sestoupí.“

Spálil jsem ji.
Druhý den ráno… přibylo nové.

Obrátil jsem se na psychologa. Na kněze. Dokonce na lidi zabývající se paranormálními jevy.
Někteří se mi smáli. Jiní mlčeli a odešli.
Jeden starý kněz se podíval přímo do očí a řekl:
„Neotevřel jsi jen půdu. Otevřel jsi práh.“

Teď už vím.

To něco nechce nás zabít.
Chce si hrát.
Sledovat nás.
Čekat.

A dnes večer… jsem zas uslyšel kroky.
Ale tentokrát… nebyly od půdy.
Byly na schodech.
Sestupovaly dolů.

Pokud tohle čteš… pamatuj si jednu věc:
nikdy nenech dítě zkoumat temná a zapomenutá místa doma.
Protože někdy, ve tmě, neleží jen pavouci a prach.
Někdy… ta věc, která číhá – už čeká jen na tebe.