Darovala jsem krev, abych zachránila svého přítele poté, co mi jeho kamarádi řekli, že měl vážnou nehodu. Když jsem odcházela z nemocnice, zaslechla jsem za dveřmi někoho říkat: „Nemůžu uvěřit, že jí to zase sežralo.“ Zůstala jsem potichu, podívala se na modřinu na své paži a vytáhla telefon. To, co jsem zjistila o našich třech společných letech, proměnilo ten odběr krve v pomstu číslo 96.
ČÁST 1
„Jestli mě opravdu miluješ, nebudeš se ptát, kolik krve potřebují. Prostě ji daruješ.“
To byla poslední slova, která mi Brendan řekl, než mi zdravotní sestra zapíchla jehlu do paže.
O čtyřicet minut později jsem vyšla z transfuzního oddělení soukromé kliniky v La Jolle s roztřesenýma nohama, vatovým tampónem přilepeným na ruce a absurdním pocitem, že jsem právě udělala něco důležitého pro muže, kterého miluji.
Podle jeho kamarádů měl Brendan strašlivou nehodu při testování auta na soukromém závodním okruhu poblíž Bakersfieldu. Zavolali mi uprostřed noci a řekli, že nutně potřebují kompatibilní krev.
Na nic moc jsem se neptala.
Brendan byl můj přítel už tři roky.
A já bych pro něj udělala cokoli.
Když jsem hledala výtah, uviděla jsem ženu v nemocničním oblečení, jak kolem mě tlačí malý zdravotnický chladicí box. Poznala jsem štítek, který na něj před několika minutami připevnili.
Bylo na něm napsané moje jméno.
Chloe Bennettová.
Instinktivně jsem ji následovala.
Žena prošla bočními dveřmi a k mému zmatení vytáhla sáček s mou krví z chladicího boxu a hodila ho do nádoby na biologický odpad.
Zůstala jsem stát jako přimrazená.
Myslela jsem, že se mi kvůli závrati něco zdá.
Pak jsem uslyšela smích.
Vycházel z VIP pokoje, jehož dveře byly pootevřené.
„Nemůžu uvěřit, že jí to zase sežralo.“
Zastavilo se mi srdce.
Přiblížila jsem se.
Brendan ležel pohodlně na posteli, dokonale upravený, bez kyslíku, bez zranění, dokonce i bez jediného obvazu.
V ruce držel telefon.
Kolem něj seděli Mason, Liam a několik dalších jeho kamarádů — ti samí lidé, kteří mi toho rána zoufale volali.
„U kterého čísla jsme?“ zeptal se Mason mezi smíchem.
Liam zvedl prsty a začal počítat.
„Devadesát šest.“
Všichni se rozesmáli.
Cítila jsem, jak se mi pod nohama propadá zem.
„Ta s náramkem byla skvělá,“ vzpomněl si někdo. „Řekli jsme jí, že Brendan ztratil dárek k výročí, a Chloe strávila půl noci hledáním v dešti.“
„Nakonec dostala horečku.“
„A i potom přišla druhý den a ptala se, jestli se ten dárek nenašel.“
Ozval se další výbuch smíchu.
Udělalo se mi špatně.
Pak začali mluvit o tom, jak mě jednou přesvědčili, že Brendan je po operaci v bezvědomí, a já strávila celou noc modlením v kostele.
Potom si vzpomněli na falešné obvinění z plagiátorství, které jsem dostala během posledního semestru na univerzitě.
Hodiny jsem tehdy běhala a hledala důkazy, abych očistila své jméno.
Proto jsem přišla pozdě na vlastní promoci.
Vždycky jsem si myslela, že to byly náhody.
Problémy.
Smůla.
Pak jsem uslyšela větu, která mi změnila celý život.
„Zbývají už jen tři,“ řekl Mason. „Devadesát devět pomst a dohoda je splněná.“
„A potom?“
„Brendan se rozejde s Chloe a vrátí se ke Scarlett.“
Scarlett.
Jako by mě někdo udeřil do hrudi.
Scarlett Montgomeryová byla před čtyřmi lety favoritkou univerzitní taneční soutěže.
Pocházela ze známé rodiny, měla sponzory, soukromé trenéry a všichni byli přesvědčení, že vyhraje.
Ale vyhrála jsem já.
Chloe Bennettová.
Dcera účetního ze San Bernardina a učitelky na základní škole.
Pamatuji si ten večer.
Potlesk.
Moji matku, která plakala v první řadě.
Otce, který všechno natáčel na starý mobil.
Nikdy mě nenapadlo, že v zákulisí Scarlett vztekle plakala před Brendanem.
„Chloe jí vzala prvenství,“ poznamenal někdo.
„Proto s ní Brendan začal chodit,“ odpověděl další. „Nejdřív ji musel přimět, aby se do něj zamilovala. A pak ji měl nechat zaplatit.“
Cítila jsem, jak ze mě uniká všechen vzduch.
Tři roky.
Tři roky jsem se snažila být dost dobrá.
Tři roky jsem přijímala jeho mlčení, odmítání a ponižování, protože jsem si myslela, že Brendan prostě neumí dávat najevo city.
Pak promluvil.
„Přestaňte z toho dělat takovou vědu. Chloe se do všeho namočí sama. Nikdo ji nenutí.“
V jeho hlase nebyla žádná vina.
Jen lhostejnost.
Ustoupila jsem ode dveří dřív, než mě někdo mohl zahlédnout.
Vyklopýtala jsem z kliniky, přešla vchod a skončila sedět vedle květináče s hlavou v dlaních.
Začal mi zvonit telefon.
Volala máma.
„Chloe, táta už všechno zařídil s tím bytem v Tucsonu. Příští týden odjíždíme. Pořád můžeš jet s námi.“
Měsíce jsem říkala ne.
Kvůli Brendanovi.
Podívala jsem se na fialovou modřinu na své paži.
Pomyslela jsem na svou krev, která skončila v odpadu.
Pomyslela jsem na devadesát šest ponížení proměněných v žert.
A odpověděla jsem:
„Mami… počítej se mnou.“
Zavěsila jsem.
Ale když jsem zvedla hlavu, uviděla jsem novou zprávu od Brendana.
„Přijď zítra. Ještě máme tři věci, o které se musíme postarat.“
Ještě jsem netušila, že ty tři „věci“ mohou zničit něco mnohem většího než náš vztah.
A nemohla jsem uvěřit tomu, co se mělo stát…
Druhý den ráno jsem se do kliniky vrátila.
Ne proto, že mě Brendan požádal.
Chtěla jsem zjistit, kam až jsou ochotni zajít.
Téměř jsem nespala.
Místo toho jsem celou noc dělala něco, co jsem měla udělat už před třemi lety.
Otevřela jsem notebook a vytvořila složku.
Pojmenovala jsem ji:
BRENDAN – 96
A začala jsem si zapisovat všechno, na co jsem si vzpomněla.
Náramek.
Falešná operace.
Obvinění z plagiátorství.
Zkažené narozeniny.
Noc, kdy na šest hodin zmizel a přesvědčil mě, že jsem si jen namlouvala, že jsem ho viděla se Scarlett.
Zrušený pracovní pohovor, protože mi řekl, že jeho matka umírá.
Svatební pozvánka, kterou tajně poslal mé staré kamarádce mým jménem, jen aby mě vykreslil jako psychicky nestabilní.
Jedna po druhé se začaly vracet vzpomínky, které jsem pohřbila.
A tehdy jsem si něco uvědomila.
Nebyla jich devadesát šest.
Bylo jich mnohem víc.
Jen jsem tři roky přesvědčovala sama sebe, že muž, kterého miluji, by mi přece nemohl úmyslně ubližovat.
V 9:03 ráno jsem vešla do VIP pokoje.
Brendan se usmál.
„Tady je.“
Mason se zasmál.
„Přesně podle plánu.“
Podívala jsem se na všechny.
Pak jsem se usmála.
„Jaké je číslo devadesát sedm?“
V místnosti zavládlo ticho.
Brendanův úsměv zmizel.
„Cože?“
„Říkali jste, že zbývají tři.“
Mason se podíval na Brendana.
Brendan se rychle vzpamatoval.
„Špatně sis to vyložila.“
„Ne,“ řekla jsem tiše. „Slyšela jsem všechno.“
Položila jsem telefon na stůl.
Na displeji byla nahrávka.
Začala jsem nahrávat v okamžiku, kdy jsem za dveřmi uslyšela své jméno.
Mason vstal.
„Ty jsi nás nahrávala?“
„Ano.“
Brendan na mě zíral.
„Sledovala jsi nás?“
„Ne.“
Podívala jsem se přímo na něj.
„Vy jste sledovali mě.“
Jeho výraz ztvrdl.
„O čem to mluvíš?“
„Tři roky jsi mě přesvědčoval, že mám smůlu. Že jsem přecitlivělá. Že jsem příliš emotivní. Že jsem podezřívavá.“
Zvedla jsem telefon.
„Ale ty jsi mě jen úmyslně ničil.“
Stiskla jsem další soubor.
Místností se rozezněl Brendanův hlas.
„Po devadesátém devátém se s ní rozejdu a vrátím se ke Scarlett.“
Scarlettino jméno všechny znejistilo.
Kromě Brendana.
Ten vypadal jen podrážděně.
„Tohle jsi neměla slyšet.“
Přikývla jsem.
„To je první upřímná věc, kterou jsi mi za tři roky řekl.“
Pak se otevřely dveře.
Dovnitř vešla žena.
Scarlett.
Neměla úsměv na tváři.
Podívala se na Brendana.
„Řekni jí to.“
Brendan vstal.
„Scarlett, teď ne.“
„Řekni jí co?“
Scarlettin hlas se třásl.
Brendan se na ni podíval rozzuřeně.
Ale Scarlett pokračovala.
„Zaslouží si to vědět.“
Podívala jsem se na ni.
„Vědět co?“
Scarlett polkla.
„Devadesát devět nemělo být koncem.“
Sevřel se mi žaludek.
„Co tím myslíš?“
Podívala se na Brendana.
„Měl v plánu požádat tě o ruku.“
Nastalo ticho.
Brendan zbledl.
Scarlett pokračovala.
„A potom tě měl ponížit před všemi na zásnubním večírku. Chtěl odhalit, že celý váš vztah byl jen hra na pomstu.“
Zírala jsem na Brendana.
„Zásnuby?“
Neodpověděl.
Scarlett vytáhla z kabelky malou krabičku.
Položila ji na stůl.
Uvnitř byl diamantový prsten.
Můj prsten.
Prsten, který Brendan údajně hledal během toho žertu s náramkem.
Prsten, o kterém jsem měsíce věřila, že ho ztratil.
Něco ve mně definitivně prasklo.
Ne moje srdce.
Něco jiného.
Poslední zbytek naděje.
„Celou dobu jsi ho měl?“
Brendan ke mně vykročil.
„Chloe, poslouchej.“
„Ne.“
Zvedla jsem ruku.
„Tentokrát budeš poslouchat ty.“
Všichni ztichli.
„Milovala jsem tě.“
Hlas se mi třásl.
„Zastávala jsem se tě. Věřila jsem ti. Měnila jsem kvůli tobě své plány. Omlouvala jsem se, když jsi mi ubližoval, protože jsem si myslela, že jsem udělala něco špatně.“
Ukázala jsem na svou paži.
„A včera jsem ti darovala krev.“
Brendan sklopil oči.
„Ani jsi nebyl zraněný.“
„Ne.“
Zavrtěl hlavou.
„Nebyl.“
„A moje krev?“
Zaváhal.
„Byla součástí toho žertu.“
Zasmála jsem se.
Byl to zvláštní zvuk.
Téměř prázdný.
„Moje krev byla vtip.“
Nikdo neodpověděl.
Zvedla jsem telefon.
„Tak tady je moje.“
Mason se zamračil.
„Co?“
Usmála jsem se.
„Číslo devadesát sedm.“
Otočila jsem se a odešla.
Za sebou jsem slyšela, jak Brendan křičí moje jméno.
Neotočila jsem se.
Když jsem dorazila k rodičům domů, telefon se mi okamžitě začal plnit zprávami.
Telefonáty.
Zprávy.
Omluvy.
Výhrůžky.
Výmluvy.
Brendan mi tvrdil, že jsem všechno špatně pochopila.
Mason říkal, že žerty zašly příliš daleko.
Liam tvrdil, že mi nikdy nechtěl ublížit.
Pak mi napsala Scarlett.
„Mám důkazy. Všechny.“
Poslala mi stovky screenshotů.
Skupinové chaty.
Plány.
Dokumenty.
Data.
Videa.
Dokonce i tabulku.
Každý žert měl své číslo.
Každé ponížení mělo svůj cíl.
Donutit Chloe žárlit.
Přimět Chloe pochybovat o sobě.
Zničit Chloe sebevědomí.
Přimět Chloe, aby byla na Brendanovi závislá.
A vedle každého dokončeného žertu bylo malé zaškrtnutí.
Dívala jsem se na tabulku téměř hodinu.
Pak jsem si něčeho všimla.
Úplně dole byla další část.
POSLEDNÍ TŘI.
Číslo 97:
Falešná nehoda.
Číslo 98:
Veřejná žádost o ruku.
Číslo 99:
Veřejné ponížení a rozchod.
Ale pod tím byla ručně napsaná poznámka.
Po 99 odchází Chloe zlomená. Scarlett se vrací.
Všechno jsem si uložila.
Pak jsem zavolala právníkovi.
O dva týdny později jsem se s rodiči přestěhovala do Tucsonu.
Změnila jsem si číslo.
Zablokovala Brendana.
Přerušila jsem kontakt se všemi lidmi z jeho okruhu.
A udělala jsem ještě něco.
Kontaktovala jsem univerzitu.
Obvinění z plagiátorství z mého posledního semestru nikdy nebylo řádně prošetřeno, protože důkazy tehdy záhadně zmizely.
Teď jsem měla původní zprávy.
Univerzita případ znovu otevřela.
Moje jméno bylo očištěno.
Pak přišel pracovní pohovor.
Ten, který Brendan před třemi lety zničil tím, že mi řekl, že jeho matka umírá.
Firma měla znovu volné místo.
Přihlásila jsem se.
Dostala jsem práci.
Poprvé po letech jsem začala budovat svůj život bez toho, abych se ptala, jestli to někdo jiný schvaluje.
Ale Brendan ještě neskončil.
Poslal mi poslední zprávu.
„Zničila jsi všechno.“
Zírala jsem na ni.
Pak přišla další.
„Po tom všem, co jsem pro tebe udělal, se mi takhle odvděčíš?“
Málem jsem se zasmála.
Pořád to nechápal.
Odpověděla jsem jedinou větou:
„Ty jsi to nedělal pro mě. Dělal jsi to proti mně.“
Pak jsem ho zablokovala.
O několik měsíců později jsem se vrátila do San Diega na taneční soutěž.
Ne jako soutěžící.
Jako hostující lektorka.
Když jsem vešla do tanečního sálu, hudba přestala hrát.
Lidé mě poznávali.
Někteří šeptali.
Někteří se usmívali.
Pak jsem uviděla Scarlett stát u pódia.
Přišla ke mně.
„Dlužím ti omluvu,“ řekla.
Podívala jsem se na ni.
„Dlužíš.“
Přikývla.
„Taky jsem si myslela, že chci pomstu.“
„A teď?“
Smutně se usmála.
„Teď si uvědomuju, že nenávidím to, v co mě Brendan proměnil.“
Neodpustila jsem jí okamžitě.
Ale vyslechla jsem ji.
Protože uzdravit se někdy neznamená předstírat, že vám někdo neublížil.
Někdy to znamená odmítnout nést jejich nenávist dál.
Toho večera jsem vstoupila na taneční parket.
Rozsvítila se světla.
Začala hrát hudba.
A poprvé od univerzity jsem tančila, aniž bych přemýšlela, kdo se dívá.
Po vystoupení mě máma objala.
„Vypadáš šťastně.“
Usmála jsem se.
„Jsem.“
Podívala se na malou jizvu na mé paži po odběru krve.
„Lituješ někdy těch tří let?“
Chvíli jsem o tom přemýšlela.
„Ano.“
Pak jsem zavrtěla hlavou.
„Ne.“
Podívala se na mě zmateně.
Usmála jsem se.
„Lituji toho, že jsem jim dala svůj čas. Ale nelituji toho, že jsem je přežila.“
Telefon mi zavibroval.
Zpráva z neznámého čísla.
„Brendan s tebou chce mluvit. Tvrdí, že se změnil.“
Smazala jsem ji.
Pak jsem otevřela poznámky v telefonu.
Nahoře byl seznam.
VĚCI, KTERÉ UŽ NIKDY NEUDĚLÁM.
Číslo jedna:
Ignorovat svůj instinkt.
Číslo dvě:
Prosit někoho, aby mě miloval.
Číslo tři:
Zaměňovat krutost za náklonnost.
Číslo čtyři:
Zůstávat tam, kde jsem neustále zkoušena.
A číslo pět:
Dovolit něčí pomstě, aby se stala mojí identitou.
Chvíli jsem na seznam hleděla.
Pak jsem přidala ještě jednu větu.
Číslo šest: Už nikdy nedarovat svou krev někomu, kdo už má mé srdce a přesto se rozhodne mi ublížit.
Zavřela jsem telefon.
Venku byl teplý večer.
Před třemi lety mě Brendan přesvědčil, že vítězství v taneční soutěži bylo to nejhorší, co jsem kdy někomu udělala.
Tři roky se mě snažil přimět, abych za něj zaplatila.
Selhal.
Protože jeho devadesát devět pomst mě nezničilo.
Naučily mě, kým jsem bez něj.
A to byla jediná pomsta, kterou jsem kdy potřebovala.
Nechala jsem ho bez ničeho.
Ne proto, že bych chtěla, aby trpěl.
Ale protože jsem konečně pochopila něco, co Brendan nikdy nepochopil.
Největší pomstou není někomu ublížit zpátky.
Největší pomstou je stát se pro člověka, který si kdysi myslel, že vlastní vaše srdce, naprosto nedostupnou.