V tiché pobřežní vesnici Kurence, skryté mezi vlnícím se dunami a borovicovými lesy, každý znal starého rybáře jménem Jaromír. Nebyl blázen ani poustevník – prostě člověk, který žil tiše a samostatně. Žil sám, v chatrči postavené jeho dědečkem, tak blízko u moře, že při bouřích okna vibrovala silou vln. Lidé vyprávěli, že Jaromír uměl mluvit s mořem. Vyplouval i za nejhoršího počasí – a vždy se vrátil s dostatkem ryb pro celou vesnici.

Neměl manželku ani děti, nepil, málokdy mluvil – a proto mu všichni říkali Tichý Maják. Byl spolehlivý. Shrbená postava se starou čepicí, krytou kšiltem, vyplouvala každé ráno do mlhy a vracela se za soumraku – vždy sám, vždy stejný.

Až jednoho říjnového dne v roce 2017… se nevrátil.

První dny nikdo nepanikařil. Občas zmizel na dva–tři dny, zvlášť když bylo hodně ryb. Ale třetí den, když jeho loď stále nepřijela do přístavu, nastal poplach. Jeden vzdálený bratranec nahlásil pohřešování námořní stráži. Zahájilo se pátrání.

Hlídky prohledaly celé pobřeží, mluvily s rybáři, prohlédly satelitní snímky – nic. Žádný signál, žádné zbytky, žádná stopa. Dokonce i v jeho domě bylo vše na svém místě: teplá polévka na sporáku, hodiny tikaly, lucerna v rohu svítila. Zdálo se, že prostě zmizel ve vzduchu.

Uběhly dva roky. Příběh o Jaromírovi se stal místní legendou. Jeho zmizení – záhadou, kterou nikdo nedokázal vysvětlit. Staří lidé tvrdili, že moře si ho vzalo zpět, protože věděl příliš mnoho. Mladí vyprávěli pohádky o duchovi, který pluje s lodí v mlze.

A pak, v září 2019, se všechna tvrzení otřásla.

Skupina houbařů našla v nitru lesa loď. Ne jen tak nějakou – jeho loď.

Stála vzpřímeně, celá, uprostřed borového lesa, 17 kilometrů daleko od pobřeží.

Beze změn. Pokrytá mechem. Uvnitř jeho bunda, starý termoska se zaschlou kávou… a zápisník.

Denník byl schovaný pod sedadlem. Písmo nerovnoměrné, ale rozpoznatelné. Poslední zápis nesl datum noci, kdy zmizel:

„Vítr mě nenese k moři, ale dovnitř. Vlny nebuší do lodi, ale do vzduchu. Slyším skřípání mezi stromy – to není les, ale cizí přístav. Pokud se nevrátím – střežte ticho. Ono ví víc než já.“

Případ se znovu otevřel. Ale nebyly žádné odpovědi. Jen nové otázky. Jak se loď do lesa dostala? Bez tahových stop, bez stezek, bez známek převozu. Přenést ji lidskou silou – nemožné. A nikdo nenahlásil žádný pohyb.

Někteří říkali – nechutný vtip. Ale kdo by takovou věc dělal, a proč?

Pak začala podivná dění. Rybáři začali slyšet údery do vody – rytmické, ozvěna jakoby bušení ze dna lodi. Někteří viděli temnou siluetu na vodě – loď, která pluje proti větru. Když obec zkusila obnovit vyšetřování, všechna spisy zmizela. Policista, který na případu pracoval, rezignoval a zmizel.

A pak se objevila jedna teorie: někde, v tom lese nebo u pobřeží, je něco, co narušuje prostor. Zvrácená realita. Trhlina. Nějaký tunel mezi dimenzemi. Něco, co pohltilo Jaromíra – a zanechalo jen stopy.

Jeho dům stále stojí. Opustený. Ale ta lucerna v rohu svítí. Elektrikáři zkontrolovali – proud není. Přesto se světlo nevypíná. A když se blíží bouře, někteří tvrdí, že ve větru slyší tikání. Jako srdce. Jako kroky někoho, kdo stále hledá cestu zpátky.

V Kurenci už o Jaromírovi nemluví. Ale starí rybáři, když se jich zeptáte, řeknou:

— Nezmizel. Stal se součástí moře. A součástí lesa. Nechoď sám, když vstupuješ do hloubky.