Některá ticha jsou hlasitější než výkřik. A právě takové ticho viselo ve vzduchu toho dne.

Marina a Katica se probudily brzy. Nebyl to obyčejný den. Byl to ten den. Přesně rok od chvíle, kdy naposledy slyšely hlas svého otce Pavla — tichý, ale plný lásky:

„Slibte mi… že přijdete. Oblečené v těch nejkrásnějších šatech. I když s vámi nemohu být, chci vás vidět. Svým způsobem vás uvidím.“

Slibily to. Se slzami v očích. Netušíc, jak těžký je takový slib… až do dneška.

Marina si oblékla jemné modré šaty – barvu otcových očí. Katica si vybrala bílé šaty s krajkou – jednoduché, ale důstojné. Každý steh, každý detail nesl vzpomínku.

Tiše kráčely cestičkou na hřbitově. Jejich matka Irina šla za nimi, s rovnými rameny a očima skrytýma za tmavými brýlemi. Ale její srdce se chvělo. A ony to cítily.

A právě tehdy… si toho všimly.

Dvě krabičky.

Dokonale položené před náhrobním kamenem. Zabalené do světlého papíru a převázané stuhou. Na jedné bylo napsáno „Marina“, na druhé „Katica“. Ručně psané. U jmen – malé srdíčko.

Sestry se na sebe podívaly. Zastavily se a zadržely dech.

— „Mami… byla jsi to ty?“ — zašeptala Marina.

Irina pomalu zakroutila hlavou, slzy jí už tekly po tvářích.

— „Ne, moje milé… to nebylo ode mě.“

Rozechvělými prsty otevřely krabičky.

Uvnitř – hrací skříňky. Staré, ale dokonale zachovalé. Jedna s hvězdami, druhá s květy. Otočily klíčkem… a hudba začala.

Ta melodie. Uspávanka, kterou jim otec zpíval, když byly malé. Zapomenutá… ale ihned rozpoznaná.

Pod každou hrací skříňkou – jeden dopis. Napsaný jeho rukopisem. Skutečný, dlouhý, plný lásky a ticha mezi řádky.

„Jestli to čteš, znamená to, že jsi dodržela slib. To ze mě dělá nejpyšnějšího otce na světě.

Nejsem s tebou tělem, ale srdcem jsem tu stále. Ve tvém hlasu, v tvém úsměvu, v této hudbě.

Žij, moje dcero. Plač, pokud musíš, ale také se směj. Chci, abys žila opravdově. A nikdy nezapomněla: miluji tě. Navždy.“

Jejich slzy padaly tiše, ale nebyly z bolesti. Byly z hluboké lásky. Z pocitu, že nejsou samy.

V tu chvíli k nim přistoupil starší muž. Správce hřbitova.

— „Jste dcery Pavla, že?“ — zeptal se jemně.

Přikývly.

— „Váš otec mi ty krabičky přinesl měsíc před svou smrtí. Řekl mi: ‚Až přijdou oblečené jako princezny, dejte jim to.‘ Věděl. A nezapomněl.“

Bez dalších slov se muž vzdálil. Ticho, které zůstalo, už nebylo chladné. Bylo teplé. Živé.

Toho večera položily Marina a Katica hrací skříňky na parapet. A každý večer, kdy se bolest vracela, otočily klíčkem.

Melodie se rozlévala prostorem. A s ní… i on.

Láska neumírá. Jen se promění v hudbu, která nikdy neustane.