Bylo to přesně rok od chvíle, kdy jsem přišel o svou ženu. Rok samoty, probdělých nocí, nekonečných otázek a snahy být pro naše děti zároveň otcem i matkou.

Upřímně, bylo to hrozné. Ale člověk si zvykne na všechno – i na bolest. Naučil jsem se s tím žít – kvůli dětem, kvůli její památce.

😢 Na první výročí její smrti jsem šel s dětmi na hřbitov. Když jsme dorazili k jejímu hrobu, hned jsem si všiml muže, kterého jsem neznal.

Vysoký, oblečený v tmavém kabátu, chladný pohled. Stál tam, jako by na nás čekal. Jeho tvář mi byla podivně povědomá.

— Kdo jste? — zeptal jsem se nedůvěřivě.

Neodpověděl hned. Podíval se na děti. Pak na mě.

— Poslouchej — řekl tiše. — Dám ti sto tisíc dolarů.

Nevěřil jsem vlastním uším.

— Co jste to řekl?

— Znám pravdu. Zní to šíleně, ale… ty děti nejsou tvoje.

V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Měl jsem chuť křičet, udeřit ho – ale jeho pohled byl klidný, téměř smutný. Po tom, co mi vyprávěl, se mi zhroutil celý svět…

Z kapsy vytáhl starou poškozenou fotografii. Moje žena na ní byla… těhotná. A vedle ní – on.

— Byl jsem s ní před tebou. Opustila mě, protože jsem ji podvedl. Nic ti neřekla. Myslela si, že to tak bude pro všechny lepší.

— O čem to mluvíte? To jsou moje děti — zašeptal jsem.

— Ne. Už byla těhotná, když s tebou začala chodit.

Zůstal jsem stát jako opařený, zděšený. Cítil jsem se zrazený, podvedený. Žena, kterou jsem miloval, mi lhala celé ty roky, a já vychovával děti, které nebyly moje. A teď… co mám dělat?