Byl to obyčejný den na přeplněném letišti. Lidé běželi k odbavovacím přepážkám, někteří postávali s kávou v ruce, jiní nervózně kontrolovali pasy. Uprostřed toho chaosu — malé děvčátko s růžovým batohem a plyšovým medvídkem pevně sevřeným v náručí. Vedle ní stál mladý pár, který vypadal jako její rodiče.

Nikdo si jich nevšímal.
Až dokud nezaštěkal Max.

Max byl služební pes — belgický ovčák s mnohaletou zkušeností. Tichý, přesný, vycvičený k detekci výbušnin, drog a nebezpečných látek. Když štěkal — něco nebylo v pořádku. A tentokrát — neštěkal kvůli kufru, ani kvůli cestujícímu.
Štěkal na plyšového medvídka.

Ochranka okamžitě zareagovala. Důstojník zatáhl Maxe za vodítko, ale pes nepřestával. Vrčel. Jeho pozornost byla upřena výhradně na hračku.

— „Pes signalizuje hrozbu. Musíme provést kompletní kontrolu,“ řekl jeden z bezpečnostních pracovníků.

Muž se začal bránit. Žena objala holčičku.
A ta jen mlčela. Pevně držela medvídka.

Rodina byla odvedena do oddělené místnosti. Pasy byly zkontrolovány, kufry prohledány, dokonce i boty.
Všechno vypadalo v pořádku.

Ale Max — se neuklidnil. Vrčel stále silněji. Jeho oči byly upřeny jen na jednu věc: plyšového medvídka.

— „Zlatíčko, mohla bys nám dát toho medvídka?“ — zeptal se důstojník jemně.

Dívka se rozplakala. Žena se sklonila, vzala medvídka z jejích rukou a hodila ho na zem.

Max zareagoval instinktivně. Skočil a jediným pohybem medvídka roztrhl.

Ve vzduchu se rozletěly kousky vaty a látky — a na zem spadla kovová kapsle. Bez označení. Hermeticky uzavřená.

Panika. Alarmy. Evakuace.

Oblast byla okamžitě uzavřena. Byly povolány speciální jednotky. Kapsle byla převezena do bezpečné zóny.
Pozdější analýzy potvrdily to nejhorší:

Uvnitř se nacházela vojenská nervově paralytická látka. Smrtící.
Dostatečná k zabití stovek lidí v uzavřeném prostoru — na letišti, nebo co hůř, v letadle.

«Rodiče»?
Falešní. Padělané dokumenty, kradené identity. Mezinárodní pašerácká síť.
Děvčátko?
Uneseno před několika měsíci. Využito jako dokonalé krytí.
Medvídek?
Maskovaný přepravní prostředek — neodhalený skenery. Ale Maxe neoklamal.

Ten den nebyl Max jen psem. Byl hrdinou. Zabránil katastrofě.

A to nejděsivější?
Tohle nebyl první případ. Byl třetí.

Dvě podobné situace předtím prošly bez povšimnutí.
Kolik dalších hraček se smrtícím obsahem koluje po světě?
Kolik dětí, aniž by o tom věděly, nosí v rukou nebezpečí?

Max dostal medaili. Ocenění. Ale o pár dní později se vrátil do služby. Protože takové hrozby nikdy nespí.

A holčička? Teď je v bezpečí. Ale každou noc se ptá psychologa:

— „Kde je můj medvídek?“

Protože nikdy nezjistila, že v její náruči se skrývala bomba.
Tichá. Smrtící. Zamaskovaná jako hračka.