Nedávno tchyně darovala naší pětileté dceři nové růžové kolo. Lesklé, s bílými koly a košíkem ve tvaru srdce. Nestálo málo a s manželem jsme se předem dohodli, že takový dárek dostane až k narozeninám — jako zvláštní překvapení. Ale tchyně to viděla jinak.
„Prostě jsem kolem nemohla projít,“ zářila. „Vnučka si zaslouží to nejlepší!“
Dcera výskala radostí, celý den jezdila po dvoře a my jsme samozřejmě tchyni poděkovali. Dokonce jsme jí nabídli, že jí část peněz vrátíme, ale rázně odmítla:
„Kvůli ní udělám cokoli. Dokonce jsem na to dala poslední úspory. Nedělejte si starosti.“
Brzy jsem ale pochopila: všichni jsme za to zaplatili víc, než jsme tušili.
Zpočátku to vypadalo nevinně. Tchyně nás začala navštěvovat častěji. Velmi často. Téměř každý den.
„Vidíte, jak je šťastná?“ říkala s nuceným úsměvem, když se dívala na dceru. „Je dobře, že jsem zasáhla, jinak byste s tím kolem pořád otáleli…“
Pak začala mezi řečí připomínat:
„Na ten dárek jsem dala poslední peníze, ano, ano… Ale to nevadí, hlavně že je vnučka šťastná.“
Nejdřív jsme to brali jako snahu o sblížení. Ale všechno se začalo měnit. Tchyně začala reptat:
„Nedávej to kolo takhle! Poškrábe se!“
„Zase jsi jela přes louži! A co když ho zničíš?“
Dcera poslouchala se sklopenou hlavou. Už se na kole neprojížděla s takovým nadšením. Jako by se z něj stalo něco zakázaného. Pokusila jsem se s tchyní promluvit:
„Mami, prosím, netlač na dítě. Je to jen hračka.“
Tchyně se urazila. Dlouho mlčela. A pak se další ráno stalo něco, co jsme nečekali.
Probudily mě dceřiny vzlyky. Stála v pyžamu u garáže a v ruce držela prázdný řetízek s klíčkem od zámku. Kolo bylo pryč. Tchyně si svůj dárek jednoduše vzala zpět.
Později napsala zprávu: „Vzala jsem si kolo zpátky. Když neumíte naučit dítě, jak se chovat k věcem, budu to muset udělat sama.“
Dcera plakala, až se dusila. Nedokázali jsme ji utišit. V tu chvíli jsem pochopila, že jí musím vrátit stejnou mincí – a udělala jsem něco, čeho vůbec nelituji 😊😲 Vyprávím to i vám v prvním komentáři a doufám v vaši podporu 👇👇Druhý den jsme koupili nové kolo. Dcera se znovu usmála, ale už ne tak upřímně jako poprvé. A tehdy mi došlo: tenhle příběh nemůže zůstat bez odpovědi.
Druhý večer jsem zavolala.
„Mami, zastavíme se u vás. Doufám, že jste doma.“
Byla doma. Vyšla nám naproti s tím, že se všechno zapomene. Ale nepřijela jsem sama.
Šli za mnou dva silní muži. Vešli jsme do jejího obýváku a já ukázala na koženou sedačku, kterou jsme jí s manželem dali k narozeninám před půl rokem.
„Tahle?“ zeptal se jeden z nich.
„Ano,“ řekla jsem klidně. „Odvezte ji.“
Tchyně zalapala po dechu.
„Zbláznili jste se? To je moje sedačka!“
Podívala jsem se jí přímo do očí:
„Je až moc drahá na to, aby se zničila. Neumíš se o ni starat — podívej, tady je škrábanec. Bojíme se o její stav.“
Tchyně zůstala stát uprostřed místnosti, bledá jako zeď za ní.