Ivan vyšel z domu v zoufalé snaze dorazit včas. Už od rána nic nešlo podle plánu – kávovar selhal, telefon se vybíjel, a klient, který obvykle chodil pozdě, tentokrát napsal, že je na cestě. A jako by na potvoru, město bylo v úplné dopravní zácpě.

Auta stála nehybně. Před ním blikalo výstražné světlo havárie. „Tohle se hned nevyřeší,“ pomyslel si Ivan a nervózně zatočil volantem doprava.

„Zkrátím to přes dvory,“ řekl si, bez velké starosti o navigaci, která už byla zaseknutá. Mapa nebyla. Telefon, uvězněný pod hromadou účtů a prázdných obalů, ležel na sedadle spolujezdce. Ivan se naklonil, aby ho našel.

Odvrátil oči od silnice jen na vteřinu.

A právě tehdy ji uviděl.

Malá dívka, asi šest nebo sedm let, vyběhla mezi zaparkovanými auty přímo před jeho vůz.

Silný zvuk brzd. Auto zabušilo a náhle zastavilo.

Pak – ticho.

Ivan vyskočil z auta, srdce mu bušilo jako buben. Na asfaltu před kapotou ležela dívka. Tenká, s rozcuchanými copy a batohem s roztrženým popruhem.

Přiběhl k ní, myšlenky prázdné, tělo ztuhlé.

Ale – nebyla krvácení. Otevřela oči. Pomalu se zvedla. V pohledu – žádný strach, žádná bolest… jen překvapení.

„Jsi v pořádku? Bolí tě něco? Můžeš vstát?“ zadrhl se.

Dívala se na něj několik sekund. Pak mu bez slova podala sevřené kladívko.

Ivan natáhl ruku. Dívka otevřela dlaň.

Do jeho ruky spadl prsten.

Prsten z minulosti… nebo z budoucnosti?

Jednoduchý, stříbrný, s malým modravým kamínkem. Nebyla to dětská hračka. Byl opravdový. Starý. Se ošoupaným leskem, ale celý.

Ivan na něj zíral. Když se ho pokusil zeptat – dívka už zmizela. Byla pryč.

Otočil se. Zavolal. Uběhl pár kroků. Ale dvůr byl prázdný.

Zdánlivě náhoda, ale…

Téhož večera, stále otřesený, ukázal prsten své ženě. Zbělela.

„Odkud jsi to vzal?“ zeptala se šeptem.

Ivan jí všechno vyprávěl. Sedla tiše, nepřestávajíc se dívat na prsten.

„Tenhle prsten patřil mojí prababičce. Spálila se v požáru… mysleli jsme, že ho nikdy neuvidíme. Ale tohle je on. Pamatuju si ten nápis uvnitř…“

Prsten byl pravý. Stejná iniciála. Stejný rytí. Není pochyb.

Od toho dne…

Vysvětlení nebylo. Ani rozumné, ani logické. Ale Ivan se změnil. Začal jezdit pomaleji. Začal odkládat telefon stranou. Začal vnímat čas jako něco cenného, ne jako překážku.

A prsten?

Dal ho do malé krabičky, na zvláštní místo. Ne kvůli materiální hodnotě, ale kvůli významu. Aby nezapomněl, že jednou, úplně náhodou, mu život podal ruku – v podobě dívky, která zmizela jako dech.