Všechno začalo nečekaně. V jednom psychiatrickém centru, kde jsou pacienti neustále pod dohledem, byla zaznamenána první těhotenství. Lékaři to považovali za výjimku – vzácnou náhodu, možná chybu v lékařské dokumentaci. Ale brzy bylo jasné: to byl teprve začátek.

Těhotenství přibývala jedno za druhým. Nejprve jedna pacientka, pak druhá, třetí… všechny s diagnózami, které vylučovaly normální kontakt s realitou a možnost vědomého mateřství. Byly uzavřené do sebe, zdrženlivé a odmítaly mluvit o tom, jak k tomu došlo. Ale bezpečnostní kamery, záznamy návštěv i zprávy personálu nevykazovaly žádné nesrovnalosti.

Každé nové těhotenství vyvolávalo stále více dohadů a obav. Personál byl podroben výslechům, interním kontrolám a psychologickému testování. Jeden ze zaměstnanců byl krátce podezřelý, ale byl zcela očištěn – měl v té době dovolenou a jeho pohyby byly zdokumentovány.

Mezitím začaly přicházet znepokojující signály od ostatních pacientů. V rozhovorech se stále častěji objevovaly zmínky o „tajemných nočních procházkách“, „zahradě, kde nikdo nevidí“ a „setkáních jako dřív“. Nejprve se to přičítalo fantaziím nemocných, ale opakování stejných detailů přimělo lékaře k ostražitosti.

Lékaři tedy nainstalovali kameru, aby zjistili, co se skutečně děje — a byli zděšeni tím, co zachytila.

V nočním tichu vstupovaly pacientky jedna po druhé tiše a bez slova do staré místnosti. Pohybovaly se pomalu, bez emocí, jako pod hypnózou. Čekaly.

Potom se z ventilační šachty objevil muž.

Jeho obličej nebyl vidět, ale pohyboval se sebejistě, jako by místo dokonale znal. Pohyboval se tiše a bezhlučně, a ženy k němu přistupovaly dobrovolně, bez strachu a odporu. V jejich očích nebyl život, jejich tváře byly prázdné. Jako by byly pod jeho vlivem.

Jeho návštěvy byly krátké, vždy stejné. Pak zmizel zpět do šachty. Ženy se vracely do svých pokojů, jako by se nic nestalo.

Záznam byl předán policii, která zahájila důkladné vyšetřování. Šachta byla zapečetěna a klinika uzavřena.

Muž byl zatčen.

Byl to bývalý pacient, propuštěný před několika lety jako „stabilizovaný“. Ale nikdy zařízení skutečně neopustil. Žil v blízkém lese, přežíval na ukradených potravinách a odpadu. Měl zvláštní schopnost: dokázal ovládat vědomí druhých.

Lékaři si už během jeho léčby všimli jeho neobvyklého vlivu – dokázal podmanit vůli ostatních, přinutit je plakat nebo se smát podle své vůle. Tehdy to považovali za příznak nemoci, ale nebylo tomu tak.

Nebyl nemocný.

Byl něčím jiným.

Po jeho dopadení byly pacientky přemístěny do jiných zařízení a klinika vyčištěna – nebo si to alespoň mysleli.

Ale něco mnohem horšího zůstalo.

Ženy ho nepřestaly očekávat.

V nových zařízeních pokračovaly v podivném chování: zíraly do prázdna, šeptaly do tmy a bezdůvodně se usmívaly. Šestá žena otěhotněla, pak sedmá.

V jiném zařízení kamera zachytila, jak jedna žena v noci šeptá:

„Je tu stále s námi. Jen už ho nevidíte.“

Nebyl to jen muž.

Bylo to něco víc.

Něco, co přišlo skrze zdi.

A nikdy neodešlo.

Спросить ChatGPT