Bylo 36 stupňů, okna pootevřená, slunce oslňovalo z palubní desky. Ztlumil jsem hudbu a zeptal se, jestli nechce vodu. Nic.

Moje dcera jen zírala z okna, pot jí perlil nad horním rtem, ústa lehce pootevřená. Pak zašeptala:
„Paní ve stromě mi řekla, ať nejdu domů.“

Podíval jsem se do zpětného zrcátka. „Jaká paní, zlatíčko?“

Pomalu mrkla. „Ta za sklem.“

Otočil jsem se úplně. „Jakým sklem?“

„Tím ve vaší koupelně.“

Srdce mi poskočilo. Z domu jsme odešli před necelou hodinou. Potichu si malovala, zatímco jsem jí balil tašku. Jediné zrcadlo v koupelně je nad umyvadlem — naproti oknu, které vede do lesa.

Začala si kroutit šaty do uzlů. „Řekla, že už nejsi maminka. Řekla, že ji jen nosíš.“

Zasmál jsem se. Až moc hlasitě. Snažil jsem se to obrátit ve hru. „Ty sis ji vymyslela, ty hloupé trdýlko?“

Ale neodpověděla. Jen se opřela hlavou o okno, oči najednou skelné, zaměřené někam daleko mezi stromy, které jsme míjeli.

„Řekla, že večer přijdou,“ pokračovala tiše. „A že mě vezmou zpátky, protože ty jsi neudělala, co jsi slíbila.“

Polkl jsem. „Co tím myslíš, zlato?“

Její hlas se změnil. Byl hlubší, klidnější. „Víš to dobře. Přísahala jsi u zrcadla. A zrcadla nikdy nezapomínají.“