Je mi 65 let. Žiji sama. Ne proto, že bych neměla na výběr, ale protože jsem si to tak zvolila. Nikdy jsem neměla děti. Nikdy jsem po nich netoužila. A nelituji toho. Ticho je můj spojenec, řád mým útočištěm a svoboda mým jediným horizontem.

Každé ráno vstávám ve stejnou dobu. Připravím si kávu a sedám si na starou, ošoupanou pohovku. Ohnivě červené záclony se jemně vlní v ranním světle. Vzduch je klidný, až příliš klidný.

A tehdy — jsem to uslyšela. Tichý, měkký šepot:

— „Uklidni se…“

Ztuhla jsem.

Nebyla to moje myšlenka, ani fantazie. Byl to hlas, tak jemně zašeptaný, jako by to byl dech.

Ale já jsem přece sama.

Vzpomněla jsem si, že to není poprvé, co se stalo něco nevysvětlitelného. Před pár týdny jsem slyšela kroky na chodbě. Knihy padaly z polic bez důvodu. Rádio se samo zapínalo. Přičítala jsem to stáří a praskání domu.

Ale tenhle šepot byl jiný.

Pomalu jsem vstala a přistoupila k záclonám. Rozechvělými prsty jsem je odhrnula a uviděla něco, co mě šokovalo.

Otisk malé ručky na skle. Zevnitř. Vlhký, teplý, čerstvý.

Dotkla jsem se ho. Sklo bylo opravdu teplé.

Nikdy jsem neměla děti. Nikdo nemohl ten otisk zanechat. Můj domov byl prázdný.

Večer jsem si sedla a nahlas promluvila:

— „Kdo jsi? Co chceš?“

Žádná odpověď, jen slabý zvuk škrábání v rohu místnosti.

Později, ve tmě, jsem znovu uslyšela šepot:

— „Jsem tady…“

Nebála jsem se. Nebyla to přítomnost, která by mi chtěla ublížit. Byla něžná, tichá, blízká.

Druhý den jsem našla malou dřevěnou krabičku za starou skříní. Nikdy dřív jsem ji neviděla. Uvnitř byl malý bronzový vojáček. Starý a ošoupaný, ale… povědomý.

Vzpomněla jsem si na sny z let dávno minulých.

Zdálo se mi o malém chlapci, který stál u okna a držel přesně takového vojáčka v ruce. Vždycky říkal:

— „Vrátím se. Slibuji.“

Ty sny jsem zapomněla. Teď se vrátily.

Možná jsem měla dítě v jiném životě. Možná je to duše spojená se mnou, která mě hledá napříč časem.

Od té doby už nejsem sama.

Rádio se občas samo zapne a hraje ukolébavky, které nepoznávám. Někdy cítím jemný dotek na rameni. Někdy se místností line slabá vůně dětství.

Každé ráno pokládám vojáčka na okenní parapet a sedám si s kávou, poslouchajíc klid.

Už nehledám další odpovědi.

Vím.

Nejsem sama.

A pokaždé, když slunce pohladí záclonu, znovu slyším ten šepot:

— „Uklidni se…“

A ty? Jsi si jistý, že za tvými záclonami je jen vítr?