V místnosti bylo ticho. Byly to poslední dny nemoci Johna Carrolla. Lékaři dali veteránovi možnost rozloučit se se svým věrným psem Raykem, který ho doprovázel na mnoha misích. John bojoval měsíce s těžkou nemocí, ale lékaři říkali, že čas se krátí.

Když Rayk vešel dovnitř, klidně přistoupil k posteli svého milovaného pána. Nejprve si sedl k jeho nohám, oči plné stesku. Pak náhle vyskočil a začal hlasitě štěkat. Všichni byli překvapeni. Lékaři si mysleli, že pes cítí konec. Ale Rayk si náhle lehl Johnovi na hruď a začal lehce štěkat v pravidelném rytmu – jako by dával znamení.

Po chvíli se monitor Johnova srdce začal zrychlovat. Jedna ze sester vyběhla pro lékaře. Ukázalo se, že Johnovo srdce znovu začalo aktivně bít. Nějakým způsobem Rayk vycítil změnu a dokázal působit na svého pána tak, že ho přivedl zpět k životu.

Lékaři tomu nemohli uvěřit. John otevřel oči. Slabým hlasem řekl:
– Rayku… ty jsi stále tady…

Znovu nabyl vědomí a o několik dní později dokonce začal jíst. Lékaři řekli, že to byl zázrak. Ale všichni věděli, že tento zázrak se stal díky Raykově věrnosti.

Od toho dne personál nemocnice nikdy nezapomněl tu scénu – jak dojemné pouto mezi člověkem a psem může změnit i lékařské prognózy. Rayk nebyl jen oddaný pes, ale skutečný zachránce.

Skutečnou věrnost nelze popsat slovy, ale Rayk ji dokázal celému světu.