Existuje hranice mezi snem a realitou – a někdy tato hranice mizí. Někdy sny přinášejí tak jasná poselství, že působí jako výkřik z onoho světa. Právě takový sen změnil život jedné ženy – matky vojáka, který zmizel před mnoha lety, zanechávajíc za sebou jen prázdnotu a nekonečnou bolest.

Žila v naději, že se její syn vrátí, i když uplynuly roky bez jediného znamení. Žádný dopis, žádná zpráva, žádné potvrzení o smrti – jen tísnivé mlčení. Ale jedné noci se jí zničehonic zdál sen, který cítila jako skutečnost.

Ve snu stála sama, uprostřed pustého a temného pole. Vzduch byl chladný a těžký, nebe tmavé jako kouř. Podívala se před sebe – a uviděla ho. Její syn stál jen pár kroků od ní. Vypadal stejně jako v den, kdy odešel do války, ale jeho oči byly jiné. Bylo v nich něco prázdného, něco, co jí dalo pocítit veškerou bolest světa.

„MAMI, JSEM NA ZEMI… ŽIJU – POMOZ…“ šeptal. Mluvil česky, jazykem, který se naučil v armádě, ale který ona nikdy neovládala. Přesto rozuměla každému slovu – ne sluchem, ale srdcem.

Probudila se s výkřikem. Tělo měla studené a srdce jí bušilo jako o závod. „Co to bylo? Sen? Nebo volání o pomoc?“ pomyslela si.

Další noc byla ještě horší. Znovu viděla svého syna, ale tentokrát byl spoutaný. Obličej měl pokrytý blátem a krví. Když se pokusil promluvit… s hrůzou zjistila, že nemá jazyk. Jeho ústa byla znetvořená a vycházely z nich jen děsivé zvuky.

Od té chvíle ztratila klid. Nemohla spát, nemohla jíst. Uzavřela se do sebe a celý její život se proměnil v pátrání. Prohledávala archivy, setkávala se s bývalými vojáky, hledala pravdu – ale marně. S každým pokusem se její sny stávaly děsivějšími.

Sousedé si všimli, že se změnila. Její oči zmatněly, hlas zeslábl. „Slyším ho,“ říkala jim. „Cítím, jak se mě ve snu dotýká, jako by mi chtěl něco říct.“ Někteří věřili, že zešílela bolestí, jiní se jí začali bát – zvlášť když někteří tvrdili, že v noci z jejího domu slyšeli podivné zvuky.

Příběh se dostal i k novinářům. Nejprve si mysleli, že je to výplod její fantazie, ale když začala popisovat detaily synovy uniformy a symboly, které by nemohla znát, pokud by tam nebyla, nastalo ticho.

Ožily staré pověsti. V horách poblíž se prý kdysi nacházel tajný zajatecký tábor. Nikdo nevěděl, co se tam skutečně dělo, ale legendy o mučení a zmizeních nikdy neutichly. Žena byla přesvědčena, že její syn je tam – nebo alespoň jeho duch.

Jednoho dne se rozhodla odejít. Starší a slabá, ale se srdcem silnějším než ocel, vydala se po zapomenutých stezkách. „Volá mě,“ řekla. „Půjdu, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám.“

Každý večer, než usne, vyslovuje jeho jméno. Někdy, říká, vidí jeho tvář ve vodě nebo v zrcadle. Jindy slyší šeptání:
„MAMI, JSEM NA ZEMI… ŽIJU – POMOZ…“

Někteří jí říkají blázen, jiní tvrdí, že matčina láska je silnější než všechna prokletí. Ale nikdo nedokáže vysvětlit sílu těch snů, které se zdají být čím dál skutečnější.