Se ženou máme milého a oddaného psa. Od prvního dne se stal členem naší rodiny – spí s námi, vítá nás z práce, cítí každou změnu nálady. Často říkáme, že nám rozumí lépe než kdokoliv jiný.

Ale jednoho dne se stalo něco podivného a děsivého.

Byl to obyčejný večer. Byl jsem v kuchyni, když jsem najednou uslyšel výkřik mé ženy z ložnice. Nebyl hlasitý, ale zněl vystrašeně. V domě bylo ticho, a ten zvuk mě okamžitě zneklidnil. Rozběhl jsem se do pokoje.

Žena ležela na posteli a na ní byl náš pes. Olizoval jí krk a tiše kňučel. Žena zůstávala nehybná, občas se jako by pokoušela psa odstrčit. Nejdřív jsem se chtěl smát, myslel jsem si, že si jen hrají – dělávali to často. Už jsem sahal po telefonu, že tu roztomilou chvíli vyfotím, ale něco mě zastavilo. Podíval jsem se blíž a uvědomil si, že to není žádná hra, ale něco opravdu hrozného.

Všiml jsem si, že kůže na jejím krku… byla téměř černá. Nejdřív jsem si myslel, že je to stín, nebo snad špína. Ale když jsem přišel blíž, pochopil jsem – ne, to je její kůže. Ztmavlá, lehce oteklá, jako by se dusila nebo ji něco sevřelo.

Ztuhl jsem.

Žena byla při vědomí, ale slabě reagovala. Pes ji dál olizoval, jako by se ji snažil probrat, upoutat pozornost, něco nám sdělit po svém.

Okamžitě jsem zavolal záchranku. Zatímco jsme čekali, začala přicházet k sobě, dýchala chraplavě. Lékaři později řekli, že to mohl být skrytý záchvat nebo dokonce reakce na krevní sraženinu v krční tepně. A pes to možná vycítil dřív než my.

Nevíme, jak pochopil, že se něco děje. Instinkt? Vůně? Empatie?

Ale jedno vím jistě – nebýt jeho, mohlo to dopadnout mnohem hůř. Díky psovi jsem vběhl do pokoje a zavolal pomoc včas.

Teď ho nejen milujeme. Jsme mu vděční. Žena je už v pořádku. A vy – všimli jste si někdy podobného chování u svého mazlíčka?