V nemocnici byl obyčejný pracovní den. Lidé v čekárně seděli ponořeni do svých starostí — někdo si prohlížel telefon, jiný tiše rozmlouval, a další jen zíral do podlahy a počítal minuty do vyšetření. Sestry spěchaly kolem, lékaři postupně volali pacienty do ordinací a všechno běželo svým obvyklým tempem.

Najednou však v místnosti zavládlo podivné ticho. Dveře se pootevřely a vešla starší žena. Měla na sobě obnošený kabát, vybledlý časem, a v rukou držela starou koženou tašku, kterou pevně svírala.

Její pohled byl klidný, ale unavený.

Lidé se začali po sobě dívat. Někdo z mladších zašeptal:

— Ví vůbec, kde je?

— Nemá problémy s pamětí?

— Má vůbec peníze na vyšetření?

Žena mlčky došla ke židli v rohu a posadila se, jako by si nikoho nevšímala. Nevypadala ztraceně — jen cize v tom novém, sterilním světě moderní medicíny.

Uteklo asi deset minut, když se náhle rozletěly dveře z operačního sálu. Do místnosti rázně vstoupil slavný chirurg — lékař, jehož jméno viselo na čestné tabuli u vchodu. Znali ho všichni — pacienti, studenti, kolegové. Vysoký, vážný, v zeleném chirurgickém oblečení, aniž by řekl slovo, zamířil přímo ke stařence.

Když lidé pochopili, kdo ta žena ve starém kabátu doopravdy je, byli naprosto ohromeni 😱😱

— Omlouvám se, že jsem vás nechal čekat, — řekl chirurg a s úctou se dotkl jejího ramene. — Nutně potřebuji vaši radu. Jsem bezradný.

Celá místnost ztichla. Šepoty ustaly. Lidé nechápali, co se děje. Tento člověk, za kterým obvykle běhají novináři, stál před starou ženou téměř s úctou.

Ticho přerušil jeden z pracovníků recepce:

— Počkejte… To je přece paní profesorka, ta, co před dvaceti lety vedla chirurgické oddělení právě tady, v této nemocnici…

A tehdy vše zapadlo na své místo.

Tato žena nebyla jen bývalou lékařkou. Byla legendou. Tou, která zachraňovala životy v době, kdy neexistovaly moderní přístroje ani chirurgičtí roboti.

A ten slavný lékař, co před ní stál, byl její žák. Pozval ji, protože měl případ, se kterým si sám nevěděl rady. A věděl: jen ona dokáže vidět to, co ostatním uniká.

Podívala se mu do očí a tiše odpověděla:

— Tak pojďme. Podíváme se spolu.

A všichni, kdo se ještě před chvílí šeptem posmívali a soudili, sklopili oči.