Vždycky jsem se snažila nikomu nezpůsobovat nepohodlí. Ano, jsem silnější žena — mám zdravotní problémy, se kterými žiji už několik let. Ale abych na sebe nepřitahovala pozornost, vždy si kupuji dvě letenky. Můj prostor — moje věc. Není to rozmar, je to ohled na sebe i ostatní cestující.

Tak tomu bylo i tentokrát. Usadila jsem se na svá dvě místa u okna, pohodlně se uvelebila, nasadila si sluchátka a připravovala se na let. Vše bylo klidné, dokud nepřišla ona. Kráska. Štíhlá, s úzkým pasem, dlouhýma nohama, v přiléhavých kalhotách a světlém topu. Vlasy jako z reklamy. Celá jako by křičela: „Jsem dokonalost.“

Nevěnovala jsem jí pozornost, ale cítila jsem, jak zpomalila krok, když stála vedle mě. Najednou odfrkla a ostře řekla:

— Fuj.

Pomalu jsem si sundala sluchátko.

— Promiňte, to bylo na mě?

Neodpověděla, jen se na mě podívala, jako bych byla skvrnou na dokonale čistém povrchu.

— Nehodlám sedět vedle vás.

Zhluboka jsem se nadechla.

— Nikdo vás o to nežádá. Tato místa jsou moje, obě. Tady jsou letenky.

— Jak se můžete takhle zanedbat? Viděla jste se někdy v zrcadle?

Na chvíli se mi zatmělo před očima. Kolikrát jsem to už slyšela. Na ulici. V obchodech. Na internetu. Ale nikdy takhle — do očí, naživo, v uzavřeném prostoru, odkud není úniku.

— Mám zdravotní potíže, — odpověděla jsem klidně. — A nemusím vám nic vysvětlovat.

Otočila jsem se k oknu, doufajíc, že odejde. Ale nedala se. Její hlas byl stále hlasitější, cestující se začali otáčet.

— Lidé jako vy by vůbec neměli létat. Je to nepřirozené!

Uvnitř mě to vřelo. Byla jsem v hněvu. A pak jsem udělala něco, čeho absolutně nelituji 😱 Ta dívka na ten den dlouho nezapomene.

Postavila jsem se, třesoucíma se prsty zmáčkla tlačítko na přivolání letušky. Přiběhla skoro hned — vysoká, sebevědomá žena v uniformě.

— Děje se něco?

— Ano. Chci nahlásit obtěžování a ponižování. — Ukázala jsem své dvě letenky. — Tahle dívka mě uráží a požaduje moje místo.

Letuška se nejprve zarazila, ale když viděla můj klid i třesoucí se rty, podívala se na „dokonalost“.

— Slečno, prosím, ukažte svou letenku.

Ta s úšklebkem podala palubní lístek. Její místo nebylo vůbec vedle mě, ale v jiném řádku. Jen musela říct, že „nebude sedět vedle někoho jako jsem já“.

Letuška ji důrazně, ale zdvořile požádala, aby se přesunula na své místo. Dívka protočila oči, začala se hádat, hlasitě si stěžovala na „diskriminaci štíhlých“ — a tehdy se stalo něco, co jsem opravdu nečekala.

Po několika minutách přišel vedoucí palubního personálu a řekl:

— Vážená cestující, na základě rozhodnutí kapitána letadla vás žádáme, abyste opustila palubu kvůli porušení pravidel chování a odmítnutí uposlechnout posádku. Prosím, vezměte si své věci.

Zbledla. Začala křičet. Vyhrožovala stížnostmi. Ale za 10 minut ji vyvedli. A ke mně přišel stejný stevard a tiše řekl:

— Omlouváme se za tento incident. A děkujeme za vaši zdrženlivost.

Po vzletu mi dokonce přinesli dezert zdarma a vzkaz od posádky: Jste silná. A důstojná. Děkujeme za vaši laskavost.

Nechci uznání. Jen už mě unavuje žít podle cizích měřítek.