Uběhla téměř rok od jeho odchodu. Čas bolest nezahojil – naopak, prohloubil ji, ztišil a učinil tíživější. Každý týden měla na sobě stejné černé šaty, pečlivě si přepásávala černý šátek a mířila známou cestou mezi náhrobky. V rukou vždy nesla čerstvé gladioly. V srdci prázdnotu, kterou nic nenaplnilo.

To ráno nebylo ničím jiným. Stejná ticho. Stejný chladný stín mezi kamennými památkami. Stejné kroky, které tiše odrážely na štěrku. Ale když došla k jeho hrobu – něco bylo jinak. Něco chybělo.

Nejdřív si myslela, že to je hra světla. Zavřela oči a znovu pohlédla. A srdce jí spadlo do žaludku.

Díra. Černá, nerovná, hluboká díra. Hned vedle náhrobku, přímo pod místem, kde vždy nechávala květiny. Zem byla rozrušená, uvolněná, měkká – jako by byla nedávno vykopána. Zvenčí? Nebo ještě hůř… zevnitř?

Zůstala stát. Gladioly jí vypadly z rukou a dopadly vedle otvoru. Její dech se zpomalil, na zádech jí přeběhl mráz. Pomalými pokleky jednou rukou se dotkla desky, jako by hledala oporu u zesnulého. Strach se jí šířil tělem.

„To není možné… někdo se snažil otevřít hrob?“ zašeptala.

V hlavě jí bzučely myšlenky. Kdo by to udělal? Vandalové? Psychopati? Mračná hra? Ale proč právě na hrob jejího muže?

Naklonila se a podívala dovnitř. Z díry vychladok a zvláštní zápach. A potom – to spatřila.

Zhruba metr a půl hluboko leželo něco. Něco v starém plátně, svázané provazem. Vypadalo to jako pytel. A… hýbalo se.

Vyskočila zpátky s očima dokořán strachem. Mobil jí málem vyklouzl z rukou. Rychle vytočila číslo hrobníka. Její hlas byl úplně roztřesený.

Hlídač přišel za patnáct minut se dvěma dělníky. Tři zíraly do díry bez slova. Jeden nasvítil baterkou. Pytel tam stále byl. Teď nehybný. Ale v ovzduší viselo něco – těžké, neviditelné, přítomné.

Pomalu vytáhli pytel. Byl těžký. Opatrně jej otevřeli.

Nebyla tam mrtvola. Ani kosti. Ani nic lidského.

V pytli byla panenka.

Stará, ručně šitá. S očičkami z černých knoflíků a ústy přišitými silnou černou nití ve tvaru kříže. Zavinuta v plátně s neznámými skvrnami. Na hrudi měla přišitou kousek papíru. Ženským rukopisem.

„Ty neodejdeš. Já tu pořád jsem.“

Hlídač se zkřížil. Jeden z dělníků panenku kopl a předešlá žena zůstala stát jako socha. Ta slova… ty vyslovila ona. V nemocnici. V posledních chvílích jeho života. Pronesla je tiše mezi slzami.

Nikdo nebyl u ní tehdy. Nikdo nemohl slyšet.

Kdo je napsal? A proč je tam někdo pohřbil tu panenku?

Přijela policie. Vzala panenku i vzkaz. Slíbili vyšetřování. Ale nikdy se znovu neozvali. Ani slovo, ani vysvětlení.

Od té chvíle se na ten hrob nikdy nevrátila. Přestěhovala se k sestře do jiného města. Ale každou noc, každý týden, měl její sen tentýž tón: její muž stál u té díry, tiše na ni hleděl. A u jeho nohou – stejná ta panenka.

Někteří říkají – zlomyslný žert. Jiní – starodávný rituál. Třetí mlčí. Ale ona ví jedno:

Ten den bylo něco osvobozeno.
A věc ta nemá v úmyslu být znovu pohřbena.