Strávil jsem týden na pobřeží s kamarádem. Moře, slunce, bezstarostné večery – bylo to perfektní. Jezdili jsme na skútrech, jedli čerstvé mořské plody, povídali si dlouho do noci a smáli se hloupým historkám z minulosti. Dokonce jsem měl pocit, že se můj život konečně obrací k lepšímu, zvlášť po těžkém rozchodu.

Když jsem se vrátil domů, zpočátku mě nic neznepokojilo. Auto stálo na místě, branka nebyla poškozená. Už jsem se chystal radovat z návratu, když jsem to uviděl… a ztuhl jsem.

Uprostřed mého pozemku, na pečlivě posekaném trávníku, zela obrovská jáma. Byla hluboká, s dokonale rovnými okraji. Takové se kopou… no, na hřbitově.

Zamrazilo mě. Kdo to udělal? Proč? Jaké je tohle morbidní divadlo?

První, co mě napadlo – dělníci si spletli pozemek? Ale nikoho jsem nenajal. Obcházel jsem jámu dokola. Nedaleko ležela lopata. Stopy bot. Někdo kopal s námahou, dlouho.

Začal jsem se třást. V krku sucho. Bylo jasné: tohle nebyla náhoda. To byl vzkaz. Nápad s jasným podtextem.

Vběhl jsem do domu a pustil záznam z bezpečnostních kamer.

Přetočil jsem záznam posledních dní a zastavil ho, když se na obraze objevilo…

Byla noc. Druhý den mé dovolené. Ve světle reflektorů auta se objevila známá silueta. Byla to ona. Moje bývalá přítelkyně.

Byli jsme spolu skoro dva roky. Začátek byl krásný, ale časem se stala majetnickou, výbušnou, chorobně žárlivou. Dlouho jsem to snášel, ale jednoho dne jsem prostě odešel.

Bez hádek, bez dramat. Sbalil jsem si věci a šel. Psala, volala, plakala. Pak se odmlčela. Myslel jsem si, že je konec. Zřejmě jsem se mýlil.

Měla na sobě černou mikinu s kapucí, rukavice. V ruce nesla lopatu. A začala kopat.

Skoro čtyři hodiny. S přestávkami. Sama. V naprostém tichu. Jen světla auta a zvuk kopání. Pak se postavila na okraj jámy, vytáhla dřevěný kříž, zapíchla ho do země, podívala se přímo do kamery a… usmála se. Klidně, chladně.

Na kříži něco bylo napsané.

Přiblížil jsem záběr. Ruka se mi třásla.

„Zde odpočívá zrádce“

Zvracel jsem rovnou do dřezu. Tohle nebylo gesto. To bylo varování. Pomsta. Vzkaz, že neskončila. Že je možná stále někde poblíž. Že mě sleduje.

Okamžitě jsem zavolal policii. Všechno jsem vysvětlil, ukázal záznam. Brali to velmi vážně. Zatímco jsem čekal na hlídku, nemohl jsem se zbavit pocitu, že mě někdo sleduje. Ze tmy. Zpoza stromů. Zpoza plotu.

Druhý den ráno ji zatkli. Bydlela v podnájmu v jiné čtvrti. Při výslechu nic nepopírala. Řekla jen:

„Chtěla jsem jen, aby věděl, jak moc jsem ho milovala.“

Byla poslána na psychiatrické vyšetření. A já ještě dlouho nemohl spát. Každé ráno, když jsem vyšel z domu, jsem se podíval na trávník… jako bych čekal, že tam znovu najdu jámu.