Byl to jeden z těch dusných, horkých dnů, kdy se vzduch ani nepohne a každý nádech bolí. Slunce pálilo nemilosrdně, asfalt se tavilo pod nohama a jediné, co jsem chtěla, bylo jít domů, zavřít okna a pustit klimatizaci. Ale předtím jsem se rozhodla zastavit v supermarketu pro něco k večeři.

Když jsem procházela parkovištěm, ruku nad očima, abych se chránila před ostrým sluncem, koutkem oka jsem zahlédla něco zvláštního. Otočila jsem se — a zůstala stát jako přimrazená.

V zavřeném autě, přímo na slunci, seděl německý ovčák. Žádné otevřené okno, žádný čerstvý vzduch. Pes byl zjevně vyčerpaný, jazyk venku, skelné oči, těžce dýchal. Neštěkal, nehýbal se. Jen seděl a téměř kolaboval. Věděla jsem, že nemá moc času. Pokud je venku 30 stupňů, uvnitř auta může být klidně přes 50. To nebylo jen zanedbání — to bylo pomalé umírání.

Na čelním skle byla poznámka s telefonním číslem. Okamžitě jsem zavolala. Ozval se muž.

Snažila jsem se zůstat klidná:

— „Váš pes je v autě a je mu velmi špatně. Okamžitě se vraťte, prosím!“

Z druhé strany však zazněl chladný, lhostejný hlas:

— „Nechal jsem mu vodu. Nebojte se, to není váš problém.“

Podívala jsem se znovu dovnitř — ano, voda tam byla. Ale v zavřené lahvi. Ležela na sedačce. Jak, řekněte mi, má pes pít ze zavřené lahve?

Vařila se mi krev. Srdce mi bušilo. Bylo mi jasné, že ten člověk se jen tak nevrátí. A pes už nemohl čekat.

Nebyl čas přemýšlet. Uviděla jsem na zemi kámen — zvedla jsem ho a plnou silou udeřila do bočního skla.

Poprvé — nic. Podruhé — prasklo. Potřetí — roztříštilo se. Spustil se alarm, lidé se otáčeli, někteří začali natáčet. Bylo mi to jedno.

Otevřela jsem dveře a vytáhla psa. Zhroutil se na zem, těžce dýchal. Polila jsem ho vodou, kterou jsem měla s sebou, navlhčila mu hlavu, tlapky a břicho. Nevím, jak dlouho to trvalo. Ale ten pohled — ten si budu pamatovat navždy.

Za pár minut přišel majitel.

Nepřiběhl ke psu. Nezeptal se, jestli je v pořádku. Jen šel ke mně, naštvaný, křičel:

— „Co to děláte?! Rozbila jste mi okno! Zavolám policii!“

— „Zavolejte,“ řekla jsem klidně. „A řekněte jim také, jak jste nechal zvíře umírat v autě.“

Policie přijela rychle. Všechno jsem jim vysvětlila, ukázala poranění na ruce od skla a pár videí od svědků. Muž vyhrožoval žalobami. Ale pak se všechno změnilo.

Jeden z policistů se ho zeptal:

— „Můžete předložit doklady k psovi?“

Majitel se zarazil:

— „No… dal mi ho kamarád. Teď u sebe žádné doklady nemám…“

— „A čip? Očkovací průkaz? Důkaz, že je váš?“

Ticho.

Druhý policista se obrátil ke mně:

— „Chcete podat trestní oznámení za týrání zvířete?“

Jen jsem přikývla.

Policie zavolala inspekci pro ochranu zvířat. Pes byl na místě odebrán. Proti muži byl sepsán protokol a bude čelit trestu.

Já musela na stanici podat výpověď. Když jsem se vrátila domů, byla jsem celá zpocená, špinavá, poškrábaná. Ale moje myšlenky byly jen u jednoho.

Druhý den mi volali z útulku:

— „Pes je na tom lépe. Pokud chcete, můžete ho navštívit. Pokaždé, když někdo vejde, zvedne hlavu — jako by vás hledal.“

Neváhala jsem ani chvíli.

Ležel v chladném kotci s miskou vody. Když mě uviděl — vstal. Pomalu. A přišel ke mně. Neštěkal. Jen si položil hlavu na moji nohu.

Neplánovala jsem si adoptovat psa. Ale ten pohled mi řekl všechno. Teď vyplňuji adopční formulář.