Ráno u jezera bylo tiché, mlhavé a klidné – jako vždy. Chladná mlha se stále vznášela nad vodou a zakrývala obrysy stromů na protějším břehu. Ani ptáci ještě nezačali zpívat. Dva rybáři – Sergej a Nikolaj – navštěvovali toto opuštěné jezero už léta. Dříve to bylo oblíbené rybářské místo, ale po několika podivných zmizeních a temných příbězích se mu lidé začali vyhýbat. Jen oni zůstali. Právě proto, že tam bylo tak opuštěno. A protože tam ryby vždy „braly“.

Starý člun, roztržená síť, termoska s čajem a kovová krabička na úlovky – jejich klasická ranní rutina. Dobře věděli: nejlepší ryby se drží u zákrutu, za rákosím, kde je voda klidná. Toho rána hodil Sergej síť dál než obvykle a zažertoval, že možná chytí mořskou pannu. Nikolaj se zasmál. Netušil, že to bude jeho poslední smích na dlouhou dobu.

Asi po třiceti minutách se síť zatřásla. Silný, ale neobvyklý tah. Očekávali rybu. Sergej začal tahat, ale náhle si uvědomil – něco je špatně. Tíha, ale bez pohybu. Nic se nebránilo. Jen hluchý, těžký odpor. Něco se zachytilo.

Z vody se vynořilo něco zabaleného – na první pohled stará taška. Mokrá, zetlelá látka, svázaná provazem, celá špinavá a popraskaná. Nevypadala velká, ale byla podivně těžká. Nikolaj se naklonil, aby pomohl. Společně to vtáhli do člunu. Látka se napnula a objevilo se něco kulatého.

Vypadalo to jako kus dřeva pokrytý mechem. Ale pak si Nikolaj všiml… nehtů. Lidských nehtů.

Ztuhl. Pomalu, téměř bez dechu, odhrnul látku. Objevila se ruka. Tenká, bledá, ženská. Na prstu – starý prsten s ulomeným kamenem.

„Bože můj…,“ zašeptal Sergej a okamžitě se stáhl. Na člunu zavládlo hrobové ticho.

To nebyl odpad. Nebyla to panenka. Bylo to lidské tělo.

Ničeho dalšího se nedotkli. Bez zbytečných slov okamžitě zavolali policii. Seděli tiše, hleděli na temné jezero a snažili se pochopit hroznou realitu. Začali vzpomínat. Přesně před rokem zmizela jedna dívka. Místní. Šla domů přes les a nikdy nedorazila. Rodiče ji nahlásili, dobrovolníci ji hledali. Marně. Případ byl uzavřen, ale příběhy zůstaly.

Lidé mluvili o podivných zvucích kolem jezera. O světlech v noci. O výkřicích. Ale nikdy nic konkrétního.

Až doteď.

Policie dorazila rychle. Člun byl odtažen, taška zabavena. A netrvalo dlouho – tělo bylo identifikováno. Byla to pohřešovaná dívka. Rodiče ji poznali podle prstenu a zbytků oblečení. Pitva ukázala: neutopila se. Byla uškrcena. A pak hozená do vody.

Sergej a Nikolaj byli vyslýcháni celé hodiny. Detektor lži, svědectví, prověrky. Vše ukazovalo na jedno: byla to náhodná objevená hrůza. Hrozná náhoda. Síť hodili na „špatné“ místo… nebo možná – na to správné.

Po týdnu bylo jezero zcela uzavřeno. Přijeli potápěči. Přesně u zákrutu, na dně mezi rákosím, našli další dvě tašky. Jedna byla prázdná. Druhá – obsahovala lidské kosti. Vyjasnilo se – nešlo o jeden případ. Někdo používal jezero jako tajný hrob. Možná celé roky.

Mezi lidmi se šířila panika. Všechny staré příběhy se vrátily, silnější než kdy dřív. Někteří tvrdili, že viděli ženu v bílém, jak stojí po kolena ve vodě. Jiní říkali, že v noci slyšeli pláč. Někteří dokonce cítili, že je někdo sleduje z lesa.

Sergej a Nikolaj se nikdy nevrátili. Prodali člun. Přestali rybařit. Jejich tváře se změnily. Vyhýbali se novinářům, mlčeli. Ale ten, kdo jim pohlédl do očí – viděl hrůzu. Něco v nich se ten den zlomilo.

Protože pokaždé, když zavřeli oči, znovu viděli ten samý obraz – tu bledou ruku, která pomalu vystupuje z vody jako duch.

A od toho dne si už nikdy neřekli: „Zítra zase na ryby?“