Syn mě opustil uprostřed prázdné cesty kvůli své manželce, ale nikdo si ani nedokázal představit, co se stane za měsíc 😱😢

Vyrostla jsem svého syna sama. Od jeho prvních dní byl pro mě vším. Žila jsem pro něj. Nekupovala jsem si šaty, nedovolila jsem si volno, ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy spala klidně — všechno pro něj.

Pracovala jsem dnem i nocí: na poště, jako uklízečka, myla nádobí v kavárně. Když se mě někdo ptal, proč se tak vyčerpávám, vždycky jsem říkala: „Chci, aby můj syn měl všechno, co já jsem neměla.“

Věřila jsem, že až zestárnu, bude u mě. Že mě neopustí, nezradí. Vždycky říkal: „Mami, až vyrostu, koupím ti dům a auto!“ A já mu věřila. Protože to byl můj chlapec.

Ale všechno se změnilo, když v jeho životě přišla dívka. Hned jsem pochopila — tahle dívka nepřinese nic dobrého.

Dívala se na mě s ledovým úšklebkem. Nikdy mě neoslovila jménem. Ne „teta“, ne „mami“ — prostě „ty“.

Hned se snažila synovi namluvit, že já mu údajně „brzdím rozvoj“. Styděla ho za to, že mi pomáhá, říkala:

— Proč dáváš peníze mámě? Ať pracuje, když chce jíst.

— Přestaň ji tahat s sebou. Teď máš svou rodinu.

Tvořila intriky, odrazovala ho, aby ke mně jezdil. Říkala známým, že já s ním manipuluju, i když jsem mu jen někdy volala, jestli je všechno v pořádku.

Jednou jsem mu donesla koláč — ona ho vyhodila za dveře se slovy:

— Ať si nejdřív umyje ruce od cizí kuchyně, než přinese jídlo.

Syn se stával čím dál chladnějším. Každým dnem jsem cítila, že ztrácím svého syna. A pak — jednoho rána — řekl:

— Mami, chci tě někam odvézt. Budeš tam chvíli bydlet. Odpočineš si.

V jeho hlase nebylo teplo ani starost. Cítila jsem, kam mě veze. Ale šla jsem. Protože to bylo mé dítě.

Jeli jsme dlouho. Vzdáleně od města. Najednou zastavil. Pustá cesta. Žádné domy, žádní lidé. Jen písek a vítr.

— Vystup, — řekl.

Vystoupila jsem. Nekoukl mi do očí. Mlčky zavřel dveře a odjel, nechal mě uprostřed pustiny.

Tehdy jsem si ani nedokázala představit, že už za měsíc přijede, aby mě prosil o odpuštění. 😢 Ale kdo by to chtěl? Vyprávím svůj příběh v prvním komentáři a doufám ve vaši podporu ⬇️⬇️

Stála jsem tam, nevěřila jsem. V hrudi jako by mi někdo vytrhl srdce. Nekřičela jsem. Slzy ani nepřicházely. Bylo jen ticho a bolest. Nevĕděla jsem, kam jít. Nevĕděla jsem, jak dál žít.

Jen jsem stála a modlila se, abych se probudila z tohoto nočního můry.

Mě našel vzdálený příbuzný. Žil sám na vesnici a přijal mě. Nevolala jsem synovi. Nechtěla jsem slyšet jeho hlas.

Uteklo měsíc. A najednou — přijel.

Stál přede mnou na kolenou a plakal jako malé dítě.

Ukázalo se, že ho jeho dívka zradila. Podvedla ho s jeho vlastním kamarádem. Ukradla skoro všechny peníze z jejich společného účtu. Utekla. Nechala ho s dluhy a ve studu.

Říkal, že když mě vyhodil, myslel si, že jedná správně. Že staví „nový život“. Ale ve skutečnosti všechno ničil.

Prosil mě o odpuštění. Slzy mu tekly po tvářích. Líbal mi ruce.

— Mami, promiň… Zapomněl jsem, kdo mě opravdu miluje.

A já jsem se jen dívala na něj a přemýšlela:

Potřebuji vůbec toto odpuštění?