Uběhl přesně jeden rok od chvíle, kdy jsem pochoval svou ženu.
Rok, který se vlekl jako nekonečná zima. Byli jsme spolu téměř deset let a za tu dobu se stala mým nejlepším přítelem, oporou a smyslem života. Když odešla, domov se stal prázdným a chladným, a já jen stínem toho, kým jsem býval.

Abych se úplně nezhroutil, vytvořil jsem si rituál. Každou neděli ráno jsem vstával brzy, kupoval její oblíbené květiny — bílé chryzantémy a růžové karafiáty — a chodil na hřbitov. Seděl jsem u jejího hrobu celé hodiny, mluvil s ní, vyprávěl jí, jaký jsem měl týden, jak se učím péct její oblíbené sušenky, jak se práce pomalu zlepšuje, jak moc mi chybí její smích.

Někdy jsem jen mlčel. Díval jsem se na studený kámen a vzpomínal, jak si odhrnovala vlasy z obličeje, jak se zlobila, když jsem nechával ponožky po bytě, jak její objetí dokázalo vymazat všechny starosti.

Ale jednoho dne se můj rituál narušil.
To nedělní ráno, když jsem přišel, už na jejím hrobě byla čerstvá kytice. Ne ledajaká — přesně taková, jakou jsem nosil já. Krásně a pečlivě naaranžovaná.

Nejdřív jsem si myslel, že ji tam nechal někdo z jejích příbuzných. Ale když jsem se opatrně zeptal její sestry a pak i matky, obě mi řekly, že tam nebyly. Další týden to samé. A pak znovu.

Místo útěchy jsem pocítil zvláštní, hořkou žárlivost. Kdo je ten člověk? Proč chodí každou neděli, vždy přede mnou? Jaký měl vztah s mou ženou?

Rozhodl jsem se zjistit pravdu.

Další neděli jsem přišel ještě před úsvitem. Schoval jsem se za starý strom, nasadil kapuci a čekal. Vzduch byl vlhký a chladný, mlha se pomalu plazila mezi hroby.

Po dlouhém čekání se objevila silueta. Muž kolem padesátky, v tmavém kabátu, s malým košíkem v ruce. Přistoupil k hrobu jistým krokem, poklekl a začal aranžovat květiny. Jeho pohyby byly něžné, jako by se bál zranit i kamennou desku.

Pak vytáhl z kapsy malou fotografii. Moje žena. Ale ne taková, jakou jsem ji znal. Na fotce byla mladší, usměvavá, s rukou kolem jeho ramen.

Vyšel jsem ze svého úkrytu. Trhl sebou, když mě spatřil, ale neutekl. Mlčeli jsme, dokud první nepromluvil:

— Věděl jsem, že mě jednou uvidíte. Ona… byla moje dcera.

Zhroutil se mi svět. Věděl jsem, že moje žena vyrůstala v dětském domově a vždy říkala, že její rodiče jsou mrtví. A teď přede mnou stál její otec. Živý.

— Proč jste jí to nikdy neřekl? — zeptal jsem se roztřeseným hlasem.

Sklonil hlavu.
— Hledal jsem ji. Celý život jsem ji hledal. Když jsem ji našel, byla už s tebou. Byla šťastná. Nechtěl jsem jí narušit život minulostí.

Seděli jsme u jejího hrobu až do poledne. Vyprávěl mi, jak přišel o její matku, jak špatná rozhodnutí a kruté okolnosti mu znemožnily vychovat dceru. Jak po mnoha letech zjistil, kde žije, ale nikdy nenašel odvahu ji oslovit.

Teď každou neděli nosil stejné květiny, jaké kdysi dával její matce.

Odešel jsem z hřbitova se zlomeným srdcem, ale změněný. Ztratil jsem manželku, ale našel jejího otce. A možná spolu dokážeme uchovat alespoň malý kousek rodiny, kterou jsme oba navždy ztratili.