Ráno začalo klidně. Nastartoval jsem motor, zkontroloval zrcátka a podíval se na svou zlatou krásku na sedadle spolujezdce. Bella vždycky milovala jízdu autem – tiše seděla, koukala z okna, občas položila hlavu na moje koleno. Poslušná, chytrá, nikdy nedělala problémy.

„Tak co, Bello, vyrážíme něco zařídit?“ usmál jsem se a rozjel se.

Zavrtěla ocasem, ale místo toho, aby se otočila k oknu, upřeně se zadívala přímo na mě.

Po asi pěti minutách se její pohled stal téměř pronikavým. Seděla, lehce nakloněná, a nepřestávala se mi dívat do očí, jako by mi chtěla něco říct.

„Hele, co je?“ zasmál jsem se. „Zapomněl jsem blinkr, nebo co?“

Odpověděla štěkotem. Nešlo o krátké výstražné „haf“, ale o hlasité, naléhavé štěkání, jako by se se mnou hádala.

„Klid, Bello,“ požádal jsem ji a rychle zkontroloval silnici. „Co to s tebou je?“

Ale neustala. Štěkání bylo čím dál častější, hlasitější, a já začínal být podrážděný. V autě obvykle mlčí, ale teď… jako by byla nervózní.

„Snad nemáš hlad?“ hádal jsem. „Nebo jsi ospalá?“

Bella nereagovala na žádná slova. Jen se lehce naklonila dopředu, pořád se mi dívala do očí. A v tom pohledu bylo něco, co mě znervóznilo.

„Hele, začínáš mě děsit…“ řekl jsem a jednou rukou ji lehce pohladil po čenichu.

A tehdy jsem si všiml. Její oči nesměřovaly přímo na mě… Dívala se na něco jiného. A děsivého. Prudce jsem zastavil auto a tehdy jsem to uviděl…

Opatrně jsem položil ruku zpět na volant, ale pocit neklidu mě neopouštěl. Bella stále seděla bez mrknutí, chvíli se dívala na mě a pak náhle dolů – směrem k pedálům.

„Co, tam něco je?“ podíval jsem se automaticky dolů, i když jsem z toho úhlu nic pořádně neviděl.

Opět hlasitě štěkla a pak obrátila pohled vpřed, jako by mě pobízela, abych se rozhodl. Nikdy předtím jsem ji neviděl tak rozhodnou.

„No dobře, dobře…“ zamumlal jsem a opatrně sjel na krajnici.

Zastavil jsem, vystoupil a otevřel kapotu, ale na první pohled bylo všechno v pořádku. Tak jsem se podíval pod auto. A tam – pod předním kolem – pomalu kapala na asfalt kalná kapalina.

„Brzdová…“ vydechl jsem.

Přiklekl jsem, sáhl na kapku – a podle zápachu se mé obavy potvrdily. Jeden z brzdových hadiček byl natržený a kapalina unikala rovnou na silnici.

Hlavou mi prolétlo: kdybych pokračoval v jízdě, hlavně na dálnici, mohly by brzdy úplně selhat.

Zvedl jsem hlavu a podíval se na Bellu. Seděla na sedadle spolujezdce, trochu se ke mně nakláněla a tiše, ale pozorně mě sledovala.

„Tak co, holka… dnes jsi můj anděl strážný,“ řekl jsem a pohladil ji po hlavě.

A až tehdy mi došlo, že ten zvláštní štěkot a pohled nebyly žádným vrtochem – ona nám prostě zachránila život.