Ráno začalo zvláštně. Probudila jsem se s pocitem chladu na hlavě a když jsem se jí dotkla rukou, ztuhla jsem hrůzou. Pod prsty — hladká kůže. Ani jeden vlas.

Srdce mi divoce bušilo. Vyskočila jsem z postele a vrávoravě běžela do koupelny. V zrcadle na mě hleděla cizí žena — úplně plešatá, s vytřeštěnýma očima a třesoucími se rty.

„Ne…“ zašeptala jsem a slzy začaly téct samy od sebe.

Vrátila jsem se do ložnice, sedla si na kraj postele a zakryla si tvář rukama. Myšlenky mi vířily v hlavě. Mohlo to být cokoliv — nemoc, reakce na něco… Ale hluboko uvnitř jsem odmítala uvěřit jediné děsivé domněnce — že to udělal můj manžel.

Popadla jsem telefon a vytočila jeho číslo.

„Udělals to ty?“ zeptala jsem se, aniž bych dokázala skrýt třes v hlase.

„Co přesně?“ — jeho hlas zněl ledově nevinně.

„Já… jsem plešatá!“ — téměř jsem vykřikla.

Vzdychl.

„Upozorňoval jsem tě několikrát. V koupelně, v kuchyni, v ložnici — všude jsou tvoje vlasy. Mám toho dost, je mi to odporné. Teď — žádné vlasy už nebudou.“

V hrudi mě bodla bolest a vztek.

„Děláš si srandu?!“ — zakřičela jsem, ale on už se začal obhajovat, mluvit něco o „čistotě“ a „pořádku“.

Hádali jsme se dlouho. On v tom neviděl problém. Ale pro mě to byla zrada.

V určitém okamžiku jsem ho přestala poslouchat. Už jsem věděla, co udělám. Pomstím se. A udělala jsem to — a nelituju toho ani trochu. Vyprávím svůj příběh a velmi doufám v vaši podporu. 😢😢

Nejdřív jsem vytáhla všechny jeho věci ze skříně a bez váhání je spálila na dvorku. Dým stoupal k nebi a uvnitř jsem cítila zvláštní pocit osvobození. A co? Stejně mi jen překážely a byly odporné.

Pak jsem šla do ložnice, vzala jeho starý notebook — ten, co se měsíce válel na skříni a překážel mi — a vyhodila ho do popelnice.

Další na řadě byl běžecký pás. Zabíral půlku místnosti a léta jen chytal prach. S radostí jsem ho rozebrala na kusy a vynesla ke kontejneru. Byl mi odporný.

Večer se manžel vrátil. Hladový, podrážděný.

„Proč není večeře?“ — zeptal se.

Podívala jsem se mu klidně do očí.

„Protože jsem nic neuvařila.“

Otevřel ústa, aby něco řekl, ale já už jsem měla sbalenou tašku.

„Už mě nebaví po tobě uklízet. Už mě nebaví to snášet. A už mě nebaví být s někým, kdo je schopný něčeho takového.“

Zavřela jsem za sebou dveře a nechala ho v tichu prázdného bytu.

A poprvé po dlouhé době jsem cítila, že zase volně dýchám.