Toho rána se můj kocour choval neobvykle. Obvykle spí až do poledne, líně pohybuje packami ve spánku, ale ten den byl nervózní hned po probuzení.
Celý den neopustil kuchyň. Pokaždé, když jsem tam vešla, seděl na sporáku, hlasitě a naléhavě mňoukal, nebo najednou začal syčet a upřeně se díval na jedno místo u zdi.
Několikrát jsem ho vzala do náruče a odnesla z kuchyně, myslela jsem, že si chce jen hrát nebo upoutat mou pozornost. Ale sotva jsem se otočila zády, už byl zpátky na sporáku, díval se na mě vykulenýma očima, jako by mi chtěl něco říct.
Nejdřív jsem si myslela, že má hlad. Nasypala jsem mu granule a jeho oblíbené pamlsky, ale ani se jich nedotkl. Bylo to divné – můj kocour nikdy neodmítne „dobrotu“.
Odpoledne se můj stav zhoršil. Byla jsem vyčerpaná, motala se mi hlava a bylo mi na zvracení. Myslela jsem, že je to jen únava nebo stres. Ale kocour byl čím dál nervóznější – pobíhal po kuchyni, znovu skákal na sporák, mňoukal tak hlasitě, že mi to začalo lézt na nervy.
A najednou mi to došlo – a byla jsem v šoku
Až pozdě večer se všechno vyjasnilo. Když soused vešel do kuchyně, aby si půjčil nástroj, najednou se zamračil a řekl:
— Tady je cítit plyn. A dost silně.
Zavolali jsme pohotovost. Ukázalo se, že kvůli poškozeným trubkám za sporákem uniká oxid uhelnatý. Plyn se pomalu hromadil a příznaky, které jsem považovala za únavu, byly ve skutečnosti otrava.
Stále myslím na to, co by se mohlo stát, kdyby nebylo mého kocoura. Vycítil to od začátku. Jeho mňoukání, syčení, snaha mě zadržet v kuchyni – to všechno byl zoufalý pokus mě varovat.
Okamžitě jsme šli do nemocnice, podstoupili vyšetření – naštěstí to neskončilo vážně. Ale od té doby, když se můj kocour chová „divně“, dávám si veliký pozor.
Ten den mi zachránil život.