Vztahy s tchyní se od začátku nevyvíjely dobře. Nikdy se netajila tím, že si myslí, že pro jejího syna „nejsem dost dobrá“. Neustále mi vyčítala maličkosti – jak vařím, jak uklízím, jak se oblékám. Jejím oblíbeným koníčkem bylo srovnávat mě s bývalou přítelkyní mého manžela: „ta byla skutečná hospodyně, a ty…“ Někdy dokonce volala manželovi do práce a stěžovala si, že se k jeho příbuzným chovám „příliš chladně“.

Když jsem otěhotněla, všechno se ještě zhoršilo. Místo radosti z budoucího vnoučete tchyně spustila celé vyšetřování. Doslova manžela vyslýchala a přesvědčovala ho, že dítě není jeho.

Před ostatními příbuznými naznačovala, že termín porodu je „podezřele nesrovnatelný“, a při rodinných večeřích vtipkovala, že dítě bude určitě podobné sousedovi. Tyto poznámky mě zraňovaly do hloubi duše, ale snažila jsem se to snášet kvůli manželovi a dítěti.

A pak nastal ten den – porodila jsem. Narodila se nám krásná dcerka. Ležela jsem na pokoji, vyčerpaná, ale šťastná. Manžel byl první hodiny se mnou, pak odešel, aby mi přivezl věci. Myslela jsem si, že se vše zlepší, že narození vnučky roztaje tchynino srdce…

Ale dveře se otevřely a vešla ona. Žádný úsměv, žádná kytička, ani obyčejné „gratulace“. Hned od prvních slov začala útok:

— Věděla jsem to! — řekla vítězoslavně. — To dítě není od mého syna!

Snažila jsem se klidně odpovědět:

— O čem to mluvíte? Podívejte se na ni, má dokonce nos po tátovi.

Tchyně pohrdavě odfrkla:

— Nos? To snad žertuješ? I cizí chlap může mít takový nos! Ty jsi lhářka, podlá ženská! Zničila jsi naši rodinu, ukradla jsi mému synovi život!

Ztuhla jsem a tiskla dcerku k sobě. Ale ona nepřestala, naopak zvýšila hlas:

— Podívej se na sebe! Ty si myslíš, že jsi matka? Vždyť ani nevypadáš jako slušná nevěsta. Špinavá, mastná, s kruhy pod očima! A tohle… — kývla směrem k dítěti — to je zmetek, který vyroste stejně falešný jako ty!

Když začala urážet mé dítě, už jsem to nevydržela a udělala jsem něco, čeho vůbec nelituji. 😢😢 Píšu svůj příběh, a vy mi napište, jestli jsem udělala správně 👇👇