Karini si nikdy nedokázala představit, že její život nabere takový směr. Snívala o svobodě, o vlastní budoucnosti, o studiu a kariéře. Ale krutá realita byla jiná. Její rodiče, unavení z chudoby, viděli ve starším bohatém muži šanci na záchranu celé rodiny. A kvůli této iluzorní stabilitě obětovali štěstí své dcery.
Aleksandr Petrovič, šedesátiletý vdovec s aristokratickými manýry a chladnýma šedýma očima, vypadal na svatbě impozantně. Jeho drahý oblek, vzpřímené držení těla a sebevědomé pohyby z něj dělaly člověka, který je zvyklý dostat vše, co chce. Pro hosty byl dokonalým manželem. Ale jen Karini věděla, že za její nuceným úsměvem se skrývá bolest a tichý vzdor.
Svatba jako divadlo
Oslava byla okázalá – hudba, smích, nekonečné přípitky. Její rodiče zářili hrdostí, jako by právě tato svatba byla jejich největším životním úspěchem. Hosté gratulovali a obdivovali, netušíce, že nevěstin úsměv je jen maska. Každý její pohled, každý krok byl naplněn smutkem. Cítila se jako loutka vystavená na odiv, prodaná v dohodě mezi jejími rodiči a Aleksandrem Petrovičem.
Když si všiml její odtažitosti, ženich se k ní naklonil a tiše řekl:
— Jsi dobrá dívka. Budeme spolu vycházet, uvidíš.
Tato slova zněla víc jako rozkaz než útěcha. V ten moment Karini pochopila: nemá na výběr.
Ticho na panství
Když hosté odešli, obrovské panství se ponořilo do těžkého ticha. Každý stín vypadal hrozivě, každá zeď studeně a nepřátelsky. V ložnici zůstala sama s mužem, kterého nemilovala – a kterého se bála.
Aleksandr Petrovič seděl v křesle a dlouze si ji prohlížel, jako by ji chtěl přečíst do poslední myšlenky.
— Dnes v noci se skutečně staneš mojí ženou, — řekl tiše, ale v jeho hlase byla železná tvrdost.
Karini oněměla. Srdce jí bušilo, dech se jí zadrhl. Ale to, co řekl potom, ji šokovalo ještě víc.
Jeho požadavek
— Nechci poslušnou loutku, — pronesl náhle. — Chci věrnost. Ve svém životě jsem zažil příliš mnoho zrady. Chci, abys mi přísahala, že nikdy nebudeš milovat jiného muže, že mě nikdy neopustíš.
Karini zůstala strnule stát. Čekala příkazy, možná hrubost, nebo i násilí. Ale tato přísaha? To byla ta nejděsivější past. Protože její srdce už dávno patřilo jinému – kolegovi Arturu, se kterým kdysi snila o společné budoucnosti.
Rty se jí třásly. Nemohla říct pravdu, ale nemohla ani lhát. Aleksandr Petrovič vstal, uchopil ji za ruce s překvapivou silou a přikázal:
— Řekni to, — požadoval. — Přisáhni.
Vnitřní výkřik
Do očí se jí nahrnuly slzy. Její sny už jí zradili rodiče, svobodu jí vzal osud – a teď po ní chtěli, aby se vzdala i posledního – lásky.
Chvějícím se hlasem zašeptala:
— Přísahám…
V tom okamžiku se v ní něco zlomilo. Pochopila, že tato noc je začátkem utrpení, ze kterého možná nikdy nebude úniku.
Co bude dál?
Nikdo nevěděl, co Karini po této přísaze čeká. Zůstane zajatkyní bohatství a kontroly, nebo najde sílu bojovat za svou svobodu? Přežije její láska mezi chladnými zdmi panství, kde každé slovo zní jako rozsudek?
Příběh teprve začínal, ale jedno bylo jisté: osud tohoto děvčete se stal rukojmím cizí chamtivosti a ambicí. A přísaha daná v tu osudnou noc mohla navždy změnit její život – i životy těch, které skutečně milovala.