Ten den si dobře pamatuji. Ráno bylo šedivé: obloha zatažená, vzduch stálý a dusný. Zdálo se, že každou chvíli začne pršet. Ale rozhodla jsem se neodkládat práci – bylo třeba ořezat suché větve na staré jabloni u domu. Žebřík jsem měla připravený už dávno a navzdory zamračené obloze jsem si řekla: udělám to dnes.

Opřela jsem žebřík o kmen a začala lézt nahoru. Ale sotva jsem vystoupala o pár příček, ucítila jsem, jak mě něco zatlačilo zezadu. Otočila jsem se – a nevěřila vlastním očím.

Můj pes se snažil lézt za mnou. Jeho tlapky klouzaly, drápy cinkaly o kov a jeho oči se upíraly přímo na mě.

— Co to děláš? — řekla jsem s nervózním úsměvem. — Zůstaň dole.

Snažila jsem se ho odehnat, mávla rukou, ale znovu se postavil na zadní a předníma se chytil příček. A pak se zuby chytil za okraj mých kalhot a trhl tak silně, že jsem málem ztratila rovnováhu.

— Au! Zbláznil ses? — zasyčela jsem. — Pusť!

Ale on nepouštěl. Zapřel se do žebříku a táhl mě dolů, jako by to dělal schválně.

Uvnitř mě bojovalo podráždění s nepochopitelným pocitem neklidu. „Proč to dělá? — přemýšlela jsem. — Hraje si? Ale ne, v jeho očích bylo něco víc. Naléhavé varování. Jako by se mi snažil říct: ‚Nechoď tam.‘“

Znovu jsem ho odehnala, dokonce jsem mu přísně pohrozila:

— Půjdeš pryč, nebo ne? Nech mě ty větve v klidu ořezat!

Ale sotva jsem vylezla o něco výš, znovu mě chytil za nohavici a stáhl dolů. Sotva jsem se udržela, srdce mi spadlo do kalhot – jedno špatné hnutí a mohla jsem spadnout.

Zastavila jsem se, těžce dýchajíc, a najednou mi došlo: takhle to nepůjde. Pokud bude pokračovat, skutečně spadnu a zlomím si cokoli. Musela jsem se rozhodnout.

Slezla jsem dolů, přísně se mu podívala do očí a řekla:

— Dobře. Když jsi tak chytrý – půjdeš na řetěz.

Vina se mu zračila v očích, ale stejně jsem ho odvedla ke boudě a připnula. Myslela jsem, že konečně práci v klidu dokončím. Vzala jsem žebřík a chystala se znovu vylézt, když se stalo něco nečekaného. 😢😨 A tehdy jsem pochopila, proč se můj pes choval tak divně.

Oblohu roztrhl jasný, oslepující záblesk. Hrom následoval okamžitě. Blesk udeřil přímo do stromu, do kmene, kam jsem chtěla lézt. Ozval se praskot, ucítila jsem spálenou kůru, jiskry létaly do stran. Uskočila jsem a zakryla si obličej rukama.

Na okamžik jsem zůstala stát, neschopná dýchat. Až po několika vteřinách mi došlo: kdyby nebylo mého tvrdohlavého psa, byla bych právě teď nahoře na tom žebříku, přímo u koruny. A pak…

Otočila jsem se na něj. Stál u boudy, napnutý na řetězu, a díval se na mě tím pohledem, ve kterém bylo víc porozumění než ve slovech lidí.

— Pane Bože… — zašeptala jsem, cítíc, jak mi po těle běhá husí kůže. — Zachránil jsi mi život.

Posadila jsem se vedle něj, objala ho kolem krku a on tiše zavrtěl ocasem, jako by věděl, že udělal správnou věc.

A tehdy mi došlo: někdy naši zvířecí přátelé cítí a vidí věci, které my, lidé, přehlížíme.