V malé vesnici, kde se všichni znali, působil den pohřbu jako ten nejtemnější v historii. Všichni se sešli, aby se rozloučili s dívkou, která byla radostí pro všechny kolem.
Dědeček stál na kraji hrobu, v rukou držel čepici a osamělou růži. Jeho tvář byla ztýraná bolestí, ale nikdo ho nikdy neviděl tak zlomeného. Třásla se mu ramena, rty beze slova šeptaly. Působil menší, jako by ho ztráta navždy zlomila. Lidé kolem skláněli oči, neschopní pohledu na jeho utrpení.
Dědeček se staral o milovanou vnučku od jejího dětství — byla jeho jediná rodina.
Dlouho stál nehnutě, když rakev spouštěli do země. A právě v tu chvíli, kdy víko zcela zakrylo milovanou tvář vnučky, jako by se jeho srdce roztrhlo.
Jeho dech byl trhaný, padl na kolena a přitiskl si čepici k hrudi. Slzy, které nikdy nikomu neukazoval, nekonečně padaly na zem.
Davy mlčely. Všechno jako by se zastavilo spolu s ním. A pak, když nad hrobem zavládlo ticho, muž ztuhl. Skrze vzlyky a šumění větru uslyšel něco… velmi zvláštního a neobvyklého. Jako by zevnitř rakve zazněl slabý, téměř neznatelný zvuk.
Nejdřív si myslel, že je to jen hra jeho představivosti, vyvolaná žalem. Ale zvuk se zopakoval — krátký, připomínající sten.
Dědeček zbledl, jeho oči se rozšířily. Třesoucí se rukou se dotkl víka, a pak, se zbytkem sil, ho nadzvedl. Lidé kolem zalapali po dechu, nechápajíc, co se děje.
To, co uviděli uvnitř, všechny šokovalo 😱😱
Vedle dívky ležela její kočka. Malé zvíře, tiše přitisknuté ke své paničce, jako by se rozhodlo neopustit ji ani ve smrti. Nějak se dostalo do rakve a nikdo si toho nevšiml.
Dav ztuhl hrůzou. Málem pohřbili zvíře zaživa! Někdo rychle pomohl vytáhnout kočku ven. Byla živá, ale slabá, téměř bezvládná — jako by jí ty hodiny v těsném prostoru vzaly poslední síly.
Všichni hleděli na kočku, ohromeni její oddaností. Pro dědečka to však byla poslední rána. Znovu se rozplakal — ale tentokrát v jeho slzách nebyla jen hrůza, ale i hořká něha.
O několik dní později kočka zemřela. Jako by následovala svou paničku — nechtěla zůstat ve světě bez ní.