Pohřbívali hrdinu – milovaného velitele, otce a člověka, který položil život za svou vlast. Ten den se na hřbitově sešli všichni: rodina, přátelé, kolegové i spolubojovníci. Každý cítil, že s jeho odchodem končí celá jedna éra – a že s sebou odnesl kousek srdce všech, kdo ho znali.
Rakev byla pokryta květinami – pestrými, ale v tu chvíli působily bezbarvě. Vzduch byl nasáklý smutkem a nikdo se nesnažil zadržovat slzy. Muži potichu vzlykali, ženy plakaly, neschopné plně pochopit, co se stalo. Nad tím vším viselo těžké ticho.
Ale najednou ho přerušilo dlouhé, hluboce smutné zaštěkání. Lidé se otočili. Z davu pomalu vyšla německá ovčanda – věrná přítelkyně důstojníka. Šla pomalu, s těžkostí. Zastavila se u rakve, podívala se na ni a jedním skokem, s posledními silami, vyskočila nahoru.
Začala škrábat víko tlapkami, tiše kňučela – její oči byly plné bolesti a zoufalství. Zdálo se, že všechno chápe a nedokáže se smířit. Několik mužů se přiblížilo, aby ji sundali, ale v tu chvíli se začala chovat zvláštně. Hlasitě štěkala, tvrdohlavě duapala po víku, jako by se snažila něco říct, varovat. Všichni zůstali stát v úžasu.
Pak náhle ztichla. Lehce si lehla přímo na rakev… a přestala se hýbat.
Manželka důstojníka přistoupila blíž. Věděla, že ji pes určitě poslechne… ale najednou vykřikla:
— Bože můj!
Lidé se seběhli na její křik a uviděli něco strašného 😱😱
— Ona nedýchá!… Odešla za ním!
Vdova klesla na kolena a hlasité plakala, zničená bolestí.
Dav ztichl. Někdo si zakryl obličej rukama, jiný se zakousl do rtu, aby zadržel vzlyk. Bylo jasné: pes odešel za svým pánem – jako by nedokázal snést odloučení.
Tato scéna zasáhla všechny až do hloubi duše. Nikdo netušil, že ani smrt je nedokáže rozdělit. Na přání rodiny a spolubojovníků byla ovčanda pohřbena spolu s důstojníkem – přímo u jeho nohou.
A tehdy všichni pochopili: věrnost je někdy silnější než život a smrt.