Ochrnutá dívka se toho dne poprvé odhodlala navštívit útulek. Už dlouho snila o psovi, který by byl po jejím boku nejen pro hry a procházky, ale také jako opravdová opora.
Kola jejího invalidního vozíku tiše vrzala po podlaze chodby, když vjela do prostorné místnosti s klecemi.
Psi štěkali, poskakovali, každý se snažil upoutat pozornost — někdo vrtěl radostně ocasem, jiný hlasitě štěkal, další skákal na mříže a dožadoval se svobody. Dívka se zastavovala u každé klece, pozorně se dívala, ale její srdce mlčelo. Žádný z těch psů s ní nerezonoval.
Už si začínala myslet, že sem přišla zbytečně, když se její pohled zastavil v rohu místnosti. Tam, ve stínu mříží, ležel německý ovčák.
Nevrhla se k mřížím, neštěkala, ani se na lidi nepodívala. Obrovský, silný pes s chytrýma očima, jakoby odtržený od reality, podřimoval otočený zády ke všemu.
— Toho chci, — řekla dívka nečekaně pevně a ukázala na ovčáka.
Pracovník útulku překvapeně zvedl obočí:
— Slečno, nechápete… ten pes je skutečný problém. Je divoký, často napadá lidi. Nikdo si s ním neví rady. Uvažovali jsme dokonce o jeho uspání.
Dívka se jen usmála a zavrtěla hlavou:
— To nevadí. Každý z nás má své nedostatky, — řekla a ukázala na svůj vozík. — Chci se s ním setkat tváří v tvář. Podívejte se mu do očí.
— No… jak chcete, — povzdechl si muž. — Ale varuji vás, může to skončit špatně.
Když otevřeli klec a přivedli ovčáka k dívce, v útulku nastalo napjaté ticho. Zaměstnanci ztuhli, návštěvníci ustoupili dozadu. Všichni čekali, že pes zaútočí, vycení zuby, kousne — a vše skončí tragédií.
Ovčák se zastavil na vzdálenost několika kroků a napnul se. Uši měl vztyčené, oči upřeně sledovaly dívku na vozíku. Vteřiny se táhly nekonečně dlouho. A pak pes hlasitě zaštěkal a udělal pár kroků směrem k dívce. Jeho štěkot se rozlehl po místnosti. Všichni zalapali po dechu — někdo si dokonce zakryl obličej, čekajíc to nejhorší.
Ale pak udělal pes něco naprosto nečekaného.
Pes udělal opatrný krok vpřed. A pak další. Šel pomalu. Dívka seděla nehybně, jen se usmívala a dívala se mu přímo do očí.
A k překvapení všech ovčák přišel až k ní, sklonil se a jemně se přitiskl k jejím nohám. Očichal jí kolena, vozík — a pak si náhle lehl těsně vedle ní a zavřel oči.
Dívka s rozechvělým srdcem natáhla ruku — a pes necuknul, nevycenil zuby, ale nechal se pohladit. Dokonce hluboce vydechl a — kupodivu — usnul přímo u jejích nohou.
V místnosti zavládlo naprosté ticho. Lidé nevěřili vlastním očím. Někdo dokonce zašeptal:
— Tohle se nikdy nestalo… Ten pes kousal každého a nikomu nedůvěřoval.
Dívka se naklonila dopředu a tiše řekla:
— Teď jsi můj. Budeme spolu.
A opravdu — ten den odešli domů spolu. Dívka a „divoký“ ovčák, kterého se všichni báli.