Jeli jsme někam za svými záležitostmi. Den byl klidný, slunečný, silnice se zdála být známá a naprosto bezpečná. Seděl jsem za volantem, soustředěně řídil, ale myšlenky mi neustále odbíhaly jinam: plány na večer, drobné starosti a jen příjemný pocit z cesty.

Vedle mě, na sedadle spolujezdce, se stočil můj věrný pes. Podřimoval, občas otevřel oči a líně pohlédl z okna na ubíhající zelená pole a občasná auta. Někdy otočil hlavu ke mně, jako by kontroloval, zda je vše v pořádku, a pak zase přivřel víčka. Všechno bylo naprosto běžné, jako už stokrát předtím.

Ale najednou se něco změnilo. Psovy uši se prudce vztyčily a v jediném okamžiku se ze spícího psa stal ostražitý hlídač. Zvedl se, podíval se na mě zvláštním, znepokojivým pohledem a pak náhle zaštěkal.

Nebyl to obyčejný štěkot – ne ten radostný nebo vyžadující, na který jsem zvyklý. Ne, v jeho hlase bylo slyšet varování, naléhavé a ostré, jako by se mi snažil něco sdělit.

Byl jsem zmatený, zkusil jsem ho uklidnit: jemně ho pohladil po hřbetě, tiše vyslovil jeho jméno, snažil se odvést jeho pozornost, ale on nepřestával.

Jeho štěkot sílil a on tvrdošíjně zíral přímo na silnici před námi. V tu chvíli se ve mně rozsvítil jakýsi vnitřní alarm. Podíval jsem se také na cestu, sevřel volant pevněji – a tehdy jsem si všiml přímo před námi něčeho hrozného a prudce jsem dupnul na brzdy…

Přímo před námi, jen pár set metrů, silnice končila. Most, který vždy spojoval tento úsek trasy, se zřítil.

Uprostřed silnice zela obrovská díra a já v hrůze zahlédl, že několik aut už spadlo dolů. Jejich siluety byly vidět dole mezi troskami a kouřem. Srdce mi ztuhlo.

Prudce jsem sešlápl brzdu, auto se smýklo, kola zaskřípala po asfaltu, ale zastavili jsme se jen pár metrů od okraje propasti.

Několik sekund jsem jen seděl a nevěřil vlastním očím. Dech se mi zatajil, ruce se třásly, ale cítil jsem jediné – nebýt mého psa, byli bychom mezi těmi, kteří už spadli dolů.

Před námi byla skutečná katastrofa: záchranná vozidla, křik, kouř, troubící auta, lidé, kteří se snažili pomoci zraněným.

A od toho dne jsem pochopil: někdy psi cítí víc než my. Někdy jejich instinkty zachraňují životy.