Stála jsem v kuchyni a myla nádobí. Syn si hrál u sousedů a manžel odjel vyřídit nějaké věci. Zdálo by se – obyčejný večer. V tom jsem ale ucítila, že někdo stojí za mými zády. Otočila jsem se – byl to tchán. Jeho tvář byla napjatá, pohled jakoby vyčkávající.

„Musíme si promluvit,“ zašeptal tak tiše, že to sotva bylo slyšet přes šum vody.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se a nervózně si utírala ruce do utěrky.

Udělil krok blíž, naklonil se mi k uchu:

„Dokud tu není tvůj manžel… vezmi kladivo a rozbij dlaždici za záchodem v koupelně. Nikdo o tom nesmí vědět.“

Nevěřícně jsem se zasmála – myslela jsem, že se starý pán zbláznil.

„Proč bychom ničili obklad? Vždyť ten dům brzy prodáme…“

Ale on mě prudce přerušil, sevřel mé prsty svými kostnatými rukama:

„Tvůj muž tě klame. Pravda je tam. 😲“

V jeho očích bylo něco, co mi nedovolilo to ignorovat. Bál se. Bál se tak, jako by na tom rozhovoru závisel jeho život.

Cítila jsem, jak se ve mně rodí úzkost. Nejprve jsem to chtěla odbýt, ale zvědavost začala převažovat.

O půl hodiny později jsem už stála v koupelně. V domě nebyl nikdo. Zamkla jsem dveře, z komory vytáhla kladivo a dlouho se odhodlávala udeřit do stěny. Dívala jsem se na hladké, bílé dlaždice, které manžel tak pečlivě sám pokládal. „Rozbít? A co když tchán opravdu jen blouzní?“

Ale ruce samy zvedly kladivo. První úder byl tichý – dlaždice jen praskla. Druhý – hlasitější, kus se odlomil a s dutým zvukem dopadl na podlahu. Zatajila jsem dech a posvítila baterkou.

Za dlaždicí zela díra. A v té díře bylo něco…

Rozklepaly se mi ruce. Zastrčila jsem prsty do otvoru a nahmatala šustivý balíček. Srdce mi bušilo až v spáncích. Pomalu jsem ho vytáhla ven. Starý igelitový sáček, zežloutlý časem, vypadal neškodně. Ale jakmile jsem ho rozbalila – přitiskla jsem si ruku k ústům, abych nevykřikla hrůzou. 😱😱 Uvnitř byly…

Uvnitř byly zuby. Skutečné lidské zuby. Spousta. Desítky, možná stovky.

Polil mě ledový pot. Sesunula jsem se na studené kachličky, tisknouc sáček k hrudi. V hlavě mi duněla jediná myšlenka: to nemůže být pravda…

Bezradně jsem chodila po místnosti, než jsem se konečně odhodlala jít za tchánem. Když uviděl sáček, těžce si povzdechl.

„Takže jsi to našla,“ pronesl unaveně.

„Co to je?!“ zakřičela jsem, i když se mi hlas třásl. „Čí jsou?!“

Sklopil oči, dlouho mlčel a pak začal mluvit hlubokým hlasem:

„Tvůj muž… není ten, za koho ho máš. Bral životy. Pak spaloval těla… ale zuby neshoří. Vyrval je a schovával doma.“

Nemohla jsem tomu uvěřit. Můj muž – starostlivý otec, spolehlivý člověk. Ale přede mnou ležely důkazy.

„Ty jsi to věděl?“ zašeptala jsem.

Tchán zvedl pohled. V jeho očích nebyla ani stopa úlevy, jen únava a stín viny.

„Mlčel jsem… mlčel jsem příliš dlouho. Ale teď – musíš se sama rozhodnout, co bude dál.“

A v tu chvíli jsem pochopila: můj život už nikdy nebude jako dřív.