Když si Michal všiml, že květiny z hrobu jeho zesnulé manželky mizí, nemohl pochopit proč. Několik týdnů po sobě chodil na hřbitov s čerstvou kyticí chryzantém — jejích oblíbených — a vždy našel jen holou, vlhkou zem, pokrytou uvadlými listy. Nevypadalo to jako dílo větru nebo deště. Někdo je odnášel.

Michal byl pečlivý a organizovaný člověk. Rozhodl se nainstalovat kameru. Opatrně ji skryl do starého věnce přivázaného k železnému plotu vedle náhrobku. Tu noc nemohl usnout. Ne ze strachu, ale kvůli zvláštnímu nepříjemnému pocitu, který nedokázal vysvětlit. Nebyl pověrčivý, ale něco ho znepokojovalo.

Po třech dnech byla paměťová karta plná. Vrátil se domů, zasunul ji do notebooku a spustil záznam.

To, co viděl, mu vzalo dech.

Na obrazovce se objevila stará žena. Shrbená, v opotřebovaném kabátu a s vlněným šátkem přehozeným přes ramena. Pomalu přistoupila k hrobu, opatrně vzala čerstvé květiny, přitiskla je k sobě… a odešla. V druhé ruce držela malý, ručně vyrobený věneček — z uvadlých lučních květin a vybledlých stuh. Položila ho na náhrobek, tiše se poklonila a odešla.

Michal si záznam prohlédl několikrát. Nebylo tam žádné ničení, žádný vandalismus. Žena nekradla — prováděla svůj tichý rituál. Nejprve chtěl vše nahlásit správě hřbitova. Ale pak se rozhodl jednat sám. Chtěl ji vidět.

Čekal v autě. Hustý déšť tiše bubnoval na sklo. Bylo za pět osm, když spatřil siluetu, jak se vynořuje z mlhy. Vystoupil a přistoupil k ní. Zastavila se, když ho uviděla, ale nevypadala vystrašeně.

— Proč to děláte? — zeptal se klidně, ale pevně.

— Odpusť mi, dítě, — odpověděla tiše. — Už nikoho nemám. Nezlodějím… vaše květiny vypadají jako čerstvě koupené. A u mého Ljoši není nic. Nechávám vám věneček, který sama pletu. S úctou, opravdu.

Michal ucítil, jak se mu svírá hrdlo. Ljoša… tak se jmenoval jeho kamarád z dětství, který zahynul při dopravní nehodě před mnoha lety. Nikdy nezjistil, kde je pohřben. Teď to pochopil — na hrobě hned vedle hrobu jeho manželky.

Pohlédl na věneček. Byl jednoduchý, skromný, ale vyrobený s láskou.

A tehdy pochopil: lásce nelze poručit. Ani když se projevuje tak skromně — přesunem květin z jednoho hrobu na druhý.

Od toho dne nosil Michal dvě kytice. Jednu pro svou manželku. A jednu pro Ljošu. Tu ženu už nikdy neviděl, ale věděl, že stále přichází. A už se nebál, že květiny zmizí.

Vzpomínka není kámen. Je to to, co děláme.

Michalův příběh je hluboce dojemný. Připomíná nám, že i ve světě plném ztrát, ticha a chladu, lidské city nezmizí. Láska, úcta, péče — nemají datum spotřeby. Někdy je najdeme na těch nejneočekávanějších místech: mezi dvěma hroby, v ručně pleteném věnečku, ve slze neznámého člověka.

A možná, jednoho dne, někdo položí květ i na náš hrob. Ne z povinnosti. Ale proto, že si vzpomene.