Ten večer začínal jako z krásného filmu. S manželem jsme dostali pozvání na večeři od jeho kamaráda a jeho manželky. Dlouho jsem vybírala šaty – chtěla jsem vypadat důstojně a opravdu elegantně. Večer sliboval být příjemný: smích, lehké rozhovory, chutné jídlo, svíčky a sklenky šampaňského.

Ale jedno nešikovné gesto všechno změnilo. Během večeře mi kousek masa spadl přímo na šaty. Zdálo by se – maličkost, ale manželův obličej se okamžitě změnil: z veselého se stal tvrdým.

Ten pohled jsem znala. Často tak reagoval a po podobných maličkostech u nás vždycky vypukly hádky. Snášela jsem jeho povahu kvůli lásce, ale uvnitř mě stále hlodala myšlenka na rozvod.

A teď, přímo před hosty, se otočil ke všem a s chladným úsměvem řekl:

— Omluvte moji krávu. Neví, jak se chovat mezi lidmi. Přestaň žrát! Už tak jsi tlustá.

V místnosti zavládlo hrobové ticho. Jeho kamarád i jeho žena zůstali stát jako opaření, nevěřili vlastním uším. Cítila jsem, jak se mi v hrudi zvedá vlna bolesti, ale místo slz jsem se jen nuceně usmála.

— Co to děláš? — ozval se kamarád. — Tvoje žena má nádhernou postavu!

— A co? Pravdu už říct nesmím? — odfrkl manžel a pohodlně se opřel. — Zase přibrala. Stydím se s ní chodit ven!

— Je to kráska, — nedal se kamarád.

— Kráska? — zasmál se manžel. — Viděl jsi ji bez make-upu? Hrůza! Ráno se probudím a říkám si: proč jsem si ji bral?

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Omluvila jsem se a odešla na toaletu.

— Jdi si pobrečet, ať se uklidníš, hlupačko, — dodal za mnou.

Na toaletě, sama, jsem si dovolila rozplakat se. Ale spolu se slzami přišlo rozhodnutí — už nikdy mu nedovolím pošlapávat mou důstojnost. Přišel čas mu to vrátit…

Vrátila jsem se do obýváku. Sedla jsem si ke stolu, klidně sundala snubní prsten a položila ho před něj.

— Co to má znamenat? — zamračil se.

— Podávám žádost o rozvod.

Odfrkl si:

— Ha! Kdo by tě takovou chtěl? Nikdo tě nebude milovat.

— Uvidíme, — odpověděla jsem klidně. — Zítra si sbalíš věci a odejdeš. Z mého bytu. No jo, jsem přece tlustá, nevejdu se tam. A jo, auto, které je napsané na mě, necháš v garáži. A buď si jistý: můj bratr se to všechno dozví. Víš přece, jak moc tě „má rád“.

— To neuděláš…

— Uvidíš.

Vstala jsem, vzala kabelku a zamířila ke dveřím. Za zády jsem zaslechla hlas jeho kamaráda, tichý, ale jasný:

— Tak ti patří, hajzle.

Vyšla jsem z domu a poprvé po dlouhé době jsem se cítila svobodná.