Manželé mnoho let žili v malém městečku, které rozdělovala divoká řeka. Kdysi přes ni postavili starý most, který už dávno nebyl v dobrém stavu, ale lidé ho občas přece jen používali, aby si zkrátili cestu.

Toho dne se muž a žena rozhodli po mostě projít. Prkna pod jejich nohama praskala, shnilé trámy hrozivě skřípaly. Pod nimi řvala řeka – proud byl tak silný, že by se v něm i zkušení plavci snadno utopili.

Když došli zhruba do poloviny mostu, ozval se křupavý zvuk. Prkna se začala lámat přímo pod nohama. Žena vykřikla, ztratila rovnováhu a málem se zřítila dolů, ale muž ji v poslední chvíli chytil za ruku. Držel ji ze všech sil, ale most se bořil příliš rychle. O několik okamžiků později oba spadli dolů, přímo do hluboké řeky.

Ledová voda jim udeřila do hrudi. Proud je začal točit ve víru. Žena se dusila, snažila se nadechnout, ale silné vlny ji znovu a znovu strhávaly pod vodu. Muž ji ani v zoufalství nepustil. Jednou rukou plaval, druhou ji tiskl k sobě, snažil se udržet oba nad hladinou.

V jednom okamžiku se mu podařilo zachytit tenkou větev, která trčela z vody. Přitáhl ženu blíž, aby se mohla udržet. Takto bojovali s řekou několik mučivých minut, křičeli a volali o pomoc. Ale nikde nebylo živé duše.

A pak muž zahlédl za zády pohyb. Otočil se – a zůstal stát jako přikovaný. Přímo k nim kráčel obrovský slon. Jeho temné tělo se tyčilo nad vodou a zdálo se, že jim chce ublížit. Žena vykřikla hrůzou – byli si jisti, že je to jejich konec.

Ale když k nim slon konečně dorazil, stalo se něco nečekaného

Místo útoku však slon udělal něco naprosto neočekávaného. Natáhl k nim svůj mohutný chobot. Muž nejprve nevěřil vlastním očím, ale pochopil: zvíře jim chce pomoci.

Postrčil k němu svou ženu a slon ji opatrně podebral, potom i jeho samotného, a posadil je na svá záda.

Manželé seděli, třásli se strachem a zimou, ale byli naživu. Slon jistě kráčel k břehu, svým tělem rozrážel divoké proudy vody. Každým krokem byl pro ně jako záchranný ostrov.

Když se konečně ocitli na souši, muž a žena seskočili na zem. Byli otřeseni, promočení až na kost, ale živí.

Slon ještě pár vteřin stál, zadíval se na ně svýma obrovskýma, moudrýma očima, a pak se klidně otočil a odešel směrem k hustému lesu, jako by se nic zvláštního nestalo.

Manželé tam zůstali stát, neschopní uvěřit, co právě prožili.