Můj manžel a já máme chalupu. Často jsme tam jezdili o víkendech: sázeli jsme květiny, sklízeli zeleninu ze zahrádky nebo si prostě odpočívali daleko od ruchu města.

Ale v poslední době nacházel stále víc důvodů, proč tam nejet. Jeden den práce, druhý den únava, nebo jiné povinnosti. Nevěnovala jsem tomu pozornost – každý má někdy těžší období.

Až do chvíle, kdy jsem mluvila po telefonu se sousedkou a ona najednou řekla:

— Včera jsem viděla tvého manžela na chalupě.

Zůstala jsem stát s otevřenou pusou.

— To není možné! Měl být v práci.

— Ne, ne, opravdu jsem ho viděla, — trvala na svém.

Zavěsila jsem a v hlavě mi vířily ty nejnepříjemnější myšlenky. „Má snad milenku? Schází se s ní tajně na chalupě?“

Další víkend můj manžel opět řekl, že tam nechce jet.

— Možná pojedu sama? — navrhla jsem.
— Ne! — odpověděl ostře. — Měl bych strach, nechci, abys tam jela sama.

Ta rozhodnost jen zvýšila mé podezření. Když odešel z domu, rozhodla jsem se ho sledovat. A jak jsem čekala, zamířil na chalupu.

Počkala jsem chvíli a pak jsem vyrazila také. Blížila jsem se k domu, srdce mi bušilo až v krku. Otevřela jsem dveře… a strnula hrůzou. Bylo by lepší, kdyby tam byla milenka, než to, co jsem uviděla 😨😨

Vešla jsem opatrně do domu a naslouchala. Ticho. Ale ze stodoly přicházel zvláštní pach, těžký a nasládlý, s kovovým nádechem. Udělala jsem krok dovnitř, srdce mi málem vyskočilo z hrudi.

Uvnitř, pověšené na dřevěných trámech, visely zvířecí kůže. Už to samo o sobě bylo nepříjemné, ale můj pohled se okamžitě zastavil na něčem, co mě ochromilo děsem: mezi nimi bylo cosi, co se až příliš podobalo lidské kůži.

Nemohla jsem uvěřit vlastním očím.

V tu chvíli se ve dveřích objevil můj manžel. Jeho tvář zbledla, když pochopil, že jsem všechno viděla.

— To je… to je z lovu, — zamumlal a přiblížil se ke mně. — Začal jsem s tím nedávno. Nechtěl jsem tě vyděsit…

Dívala jsem se na něj bez hnutí. Všechno ve mně křičelo, že lže. Ale předstírala jsem, že mu věřím. S námahou jsem vykouzlila úsměv a řekla:

— Dobře. Chápu. Jen jsem to nečekala…

Uvolnil se, svěsil ramena. Mlčky jsme se vrátili do domu, ale cítila jsem jeho pohled v zádech, jako by se snažil zjistit, jestli mu skutečně věřím.

Tu noc jsem nezamhouřila oka. A hned ráno, sotva odešel za svými záležitostmi, jsem se třesoucíma rukama vytočila číslo policie. Věděla jsem: je lepší, aby to prověřili oni, než abych později zjistila, že moje nejhorší obavy byly pravdivé.