Patnáct let poté, co jsme spolu vychovávali našeho syna, manžel náhle řekl:

— Vždycky jsem měl pochybnosti. Je čas udělat test DNA.

Zasmála jsem se, protože mi ta myšlenka připadala absurdní. Ale můj smích rychle zmizel, když jsme skutečně šli na testy.

Byl to úterý. Seděli jsme u stolu na večeři. Najednou se na mě podíval způsobem, který mi vjel do srdce.

— Chtěl jsem ti to říct už dlouho, — řekl, — ale nechtěl jsem tě ranit. Náš syn mi není podobný.

— Ale je podobný tvé matce, už jsme o tom mluvili! — snažila jsem se oponovat.

— To je jedno. Chci ten test. Jinak se rozvedeme.

Hluboce jsem milovala svého manžela a zbožňovala našeho syna. Byla jsem si jistá svou věrností: nikdy jsem neměla jiného muže a milovala jsem jen jeho. Ale pro klid duše jsme šli do kliniky a udělali testy.

Výsledky byly připraveny o týden později. Lékař zavolal a požádal mě, abych přišla okamžitě. Na chodbě jsem cítila, jak se mi třesou ruce. Když jsem vstoupila, lékař zvedl oči od svých papírů a řekl vážně:

— Radši se posaďte.

— Proč, doktore? Co se děje? — cítila jsem, jak mi srdce buší v hrudi.

A tehdy přišly slova, která obrátila můj život vzhůru nohama… 😲😲

— Váš manžel není biologický otec vašeho syna.

— Ale jak je to možné?! — skoro jsem vykřikla. — Vždycky jsem byla věrná. Nikdy jsem neměla nikoho jiného!

Lékař si těžce povzdychl:

— Ano, a nejpodivnější na tom je něco jiného. Ani vy nejste biologická matka tohoto chlapce.

Vše se mi před očima zčernalo. Nemohla jsem tomu uvěřit.

— Co říkáte? Jak je to možné?

— To je přesně to, co musíme zjistit, — řekl lékař. — Udělejme znovu testy, abychom vyloučili jakoukoliv chybu. Pak se pokusíme prozkoumat archivy, abychom pochopili, co se stalo.

Testy jsme opakovali. Výsledky potvrdily to samé. Dva týdny jsem žila jako v mlze. Můj manžel mlčel, díval se na mě podezřívavě a já v noci plakala, objímajíc našeho syna.

Začali jsme vyšetřování. Hledali jsme staré dokumenty z nemocnice, lékaře a sestry, které tam v té době pracovaly. Mnoho věcí bylo ztraceno, ale postupně se obrázek začal vyjasňovat.

O dva měsíce později nám oznámili: v naší porodnici došlo skutečně k výměně dětí. Náš skutečný syn byl omylem dán jiné rodině a nám byl předán jiný chlapec.

Nejstrašnější na tom bylo, že se podobné případy už v této nemocnici staly. Vedení se snažilo zakrýt chyby, ale my jsme našli důkazy.

Nevěděla jsem, jak pokračovat v životě. Syn, kterého jsem milovala celým svým srdcem, nebyl moje krev. Ale stále byl mým dítětem.

Můj manžel potřeboval čas, aby to přijal.

A někde na světě žije náš skutečný syn — a možná vyrůstá v cizí rodině.