Hned po pohřbu naší jediné dcery, které bylo teprve 15 let, se život jakoby zastavil.
Pamatuji si, jak jsem stála u jejího hrobu, sotva jsem se držela na nohou.
Lidé kolem mě něco říkali, vyjadřovali soustrast, ale já skoro nic neslyšela. Byla tam jen její bílá rakev.
Po pohřbu můj manžel neustále opakoval:
— Musíme vyhodit všechny její věci. Jsou to jen vzpomínky. Budou nás trápit, dokud budou doma.
Nemohla jsem pochopit, jak to může říct. Vždyť to nejsou jen věci – je to její vůně, její doteky, šaty, hračky. Bránila jsem se, jak jsem mohla, ale po měsíci jsem to vzdala. Rozhodla jsem se uklidit její pokoj, do kterého jsem celý měsíc nevkročila.
Když jsem otevřela dveře, všechno bylo jako dřív. Ve vzduchu byl slabý nádech jejího parfému, na stole otevřený sešit.
Každou věc jsem brala do rukou zvlášť – šaty, gumičky do vlasů, oblíbenou knihu. Plakala jsem, tiskla je k sobě, jako by to mohlo vrátit čas alespoň na chvilku.
Najednou z jedné učebnice vypadl malý složený papírek. Srdce mi poskočilo.
Rozložila jsem ho – a poznala její písmo.
Na lístečku stálo:
„Maminko, pokud tohle čteš, podívej se hned pod postel a všechno pochopíš.“
Četla jsem to několikrát, ruce se mi třásly. Na hrudi jsem cítila tíhu. Co tím mohla myslet?
Sehnula jsem se na kolena a podívala se pod postel… A to, co jsem tam uviděla, mě šokovalo. 😱😱
Pokračování v prvním komentáři 👇👇
Třesoucíma se rukama jsem vytáhla starou tašku. Uvnitř byly nějaké věci: pár sešitů, krabička s drobnostmi a dceřin telefon. Ten telefon, o kterém manžel tvrdil, že „se ztratil“. Srdce mi sevřel zlý pocit.
Zapnula jsem telefon – ještě fungoval. Okamžitě jsem otevřela zprávy. Byl tam chat s její kamarádkou.
Úryvky z konverzace:
15. února, 22:17
Dcera: Už to nevydržím 😔
22:18
Kamarádka: Co se stalo?
22:19
Dcera: Táta na mě zase křičel. Řekl, že jestli se máma dozví byť jen slovo, postará se o to, abychom toho obě litovaly…
22:21
Kamarádka: Bože, děsíš mě… Uhodil tě?
22:22
Dcera: Ano… už ne poprvé. Modřinu na ruce svádím na školu, ale… bojím se 😢
22:24
Kamarádka: Musíš to říct mámě nebo jít na policii, tohle je vážné!
22:26
Dcera: Řekl, že mě zabije, jestli něco řeknu. Věřím mu, když se zlobí, je děsivý…
22:28
Kamarádka: Ale přece to nemůžeš držet v sobě…
22:29
Dcera: Píšu ti, protože nikomu jinému nemůžu. Kdyby se mi něco stalo, věz — byl to on.
Ty řádky mi pálily ruce jako oheň. Každá zpráva se mi vryla do mysli. Četla jsem je znovu a znovu, a přitom jsem si vybavovala její vystrašené oči, jak se poslední měsíce uzavírala do sebe.
Tehdy jsem nechtěla věřit, že se děje něco vážného…
A v tu chvíli mi došlo:
Moje dcera neodešla sama. Stala se obětí toho, koho jsem považovala za nejbližšího člověk