Spěchal na letiště na svůj další let. Ale to, co spatřil po cestě, ho přimělo zastavit.

Ten den probíhalo všechno jako obvykle, až na prudký déšť, který bičoval ulice.

Byl na cestě na letiště, když si všiml ženy stojící v dešti s malým dítětem. Na okamžik se pokusil nevšímat si toho a pokračovat dál, ale výčitky svědomí ho zastavily. Zastavil auto, vystoupil a přistoupil k ženě.

„Dobrý den, mohu vám nějak pomoci? Proč tu stojíte s tímto nádherným dítětem?“ zeptal se.

„Nemám kam jít,“ odpověděla žena tiše. „Můj manžel nás vyhodil… a teď nevím, co bude dál. 😓😓“

Muž bez váhání vytáhl z kapsy klíče od svého bytu a řekl řidiči, aby je odvezl k němu domů a zajistil, že budou mít všechno, co potřebují, než se vrátí z cesty.

Řidič posadil ženu s dítětem do auta a odvezl je k jeho bytu. A muž pokračoval na letiště.

---

O dva týdny později se vrátil z pracovní cesty a zamířil ke svému bytu. Zaklepal na dveře — nikdo neotevíral. Dveře nebyly zamčené, a tak vešel dovnitř…

To, co uviděl, ho naprosto ohromilo.

Na prahu zůstal stát jako přimrazený. Srdce mu začalo bít rychleji. V obýváku stála žena s dítětem, ale nebyly to ty tváře, které viděl v dešti.

Hračky byly úhledně rozložené na podlaze, na stole voněla čerstvě uvařená večeře, a na pianu ležel malý lístek:

„Děkujeme za vaši laskavost. Jsme doma.“

Ale pak jeho pohled sklouzl do rohu místnosti — v měkké dece tam sedělo jiné dítě, schoulené do klubíčka.

Nebyl jeho, byl cizí, a přece… měl stejné oči jako to dítě v dešti, jen teď už byl skoro sedmiletý.

Žena zvedla hlavu a jemně se usmála, ale v jejím pohledu byla cítit obava:
„Našel nás sám. Říkáme mu… náš zázrak.“

Nathan cítil, jak ho opouští napětí, ale uvnitř rostl zvláštní pocit. Nebyla to jen vděčnost — bylo to tajemství, které skrývalo něco nečekaně krásného a silného.