Byl to den, o kterém jsem snila už od dětství. Každý detail — až po poslední ubrousek na stole — jsem pečlivě naplánovala. Sněhobílé šaty, zářivý účes, dokonalý make-up, něžná kytice v rukou — připadala jsem si jako hrdinka vlastní pohádky. Právě jsme si s mým — už manželem — vyměnili prstýnky a sálem se ozval potlesk. Všechno bylo perfektní.
Na dvoře restaurace stála malá fontána — zajímavý designový prvek. Voda byla průzračná a studená, tiše zurčela a dodávala letní atmosféře nádech elegance. Na chvíli mě napadlo, že u fontány vzniknou krásné fotky…
Když přišel čas rozkrojit svatební dort, hosté se kolem nás postavili s telefony v ruce. Ozývalo se „Hořké!“ (český zvyk), smích, hudba. Vzala jsem nůž, manžel položil ruku na mou — a začali jsme krájet první kousek. Právě v ten moment mě najednou zvedl do náručí.
Nejdřív jsem se usmála — myslela jsem si, že chce být romantický. Ale během pár vteřin jsem si uvědomila, že mě nenese ani k přípitku, ani na parket… ale k fontáně.
Nestihla jsem ani vykřiknout. O vteřinu později už jsem byla ve vodě. Šaty se mi přilepily na tělo, voda mi zalila boty, vlasy mi tekly po obličeji, make-up byl rozmazaný. Voda byla ledová — i přes letní horko. Hosté ztichli. Někdo se snažil nesmát, jiný jen vydechl.
A on… se smál. Hlasitě. Z plna hrdla. Myslel si, že je to zábavné.
Mně to ale vtipné nepřišlo. Byla jsem zničená a ponížená.
Na ten den jsem se připravovala měsíce. Šaty stály skoro půlroční plat. Make-up, účes — všechno bylo dotažené k dokonalosti. Chtěla jsem, aby ten den byl kouzelný. A teď jsem stála ve studené vodě, celá mokrá, zmatená a ponížená.
Pomalu jsem vylezla z fontány, celá promočená, třásla jsem se. Slzy se mísily s kapkami vody na mých tvářích. Můj manžel se stále smál a říkal něco přátelům jako: „No neříkej, že to nebylo boží, haha!“
Ale mně do smíchu nebylo.
A tehdy jsem nevydržela a udělala něco, čeho vůbec nelituju. 😢😢
Vyprávím svůj příběh v prvním komentáři a doufám v vaši podporu. 👇👇
Šla jsem k němu. Pomalu, ale rozhodně, a dívala se mu přímo do jeho pobavených očí.
— Aha, tobě to připadá vtipné?
Vzala jsem zbytek svatebního dortu a hodila mu ho přímo do obličeje.
Hosté zalapali po dechu.
On ztichl.
— Teď, když jsi ponížený stejně jako já — jsme si kvit.
— Děkuju, že jsi ukázal svou pravou tvář hned první den. Aspoň už nemusím promarnit život tím, že bych zjišťovala, kdo vlastně jsi.
Rozvod bude už zítra.