Před rokem, když se babička vracela z trhu, slyšela slabé mňoukání za popelnicí. Tam, v špinavé kartonové krabici, leželo maličké kotě se žlutýma očima. Myslela si, že je to obyčejné kotě – hubené, třesoucí se, skoro promrzlé. Srdce se jí sevřelo soucitem. Zabalila ho do šátku, přitiskla ke svému hrudi a odnesla domů.

Od toho dne se stalo jejím společníkem. Babička mu dala jméno – něžné a přátelské. Kotě jedlo s chutí a rostlo. Jeho tlapky byly stále větší, srst hustší a pohled těžší.

Po několika měsících babička poprvé viděla, jak zručně roztrhává starý polštář drápy – a tehdy přišlo strašné uvědomění: to nebylo kotě. Byl to opravdový lev.

Ale v té době se babička už nemohla od něj odloučit. Lev se stal jejím přítelem, útěchou v samotě. Už neměla rodinu a tato bytost se stala smyslem jejího života. Skrývala divoké zvíře před sousedy, vždy zatahovala závěsy a téměř nevycházela ven.

Veškeré její peníze šly na maso – pytle vepřového a hovězího mizely tak rychle, že prodavači v obchodě začali šeptat.

Ale babička tomu nevěnovala pozornost. V noci „kotě“ spalo po jejím boku, předením svého druhu – hlubokým a vibrujícím – a ona hladila jeho měkkou hřívu, jako by hladila milované koťátko.

Sousedé si všimli, že se babička stala podivnou. Večer někdy z jejího bytu vycházelo těžké dýchání, jako by někdo přesouval nábytek nebo kráčel po špičkách. Lidé začali žertovat: „U ní se děje něco divného.“ Ale jednoho dne vtipy skončily: babička celý týden nevycházela z domu.

Jedna sousedka, znepokojená jejím dlouhým nepřítomností, zavolala městského policistu, aby zkontroloval, zda je vše v pořádku. Když byla opatrně otevřena dveře, byt byl tichý. Ale o okamžik později sousedka vykřikla hrůzou, když uviděla scénu… 😲😲

Na pohovce, pod teplým světlem lampy, seděl – obrovský zlatý lev. Jeho tlamu měla skvrnu tmavé barvy. A v ložnici, na posteli, ležela babička… mrtvá několik dní.

Umlkla tiše ve spánku a její chráněnec zpočátku jen zůstal po jejím boku, ale čtvrtý den začal hlad mu dělat utrpení a postupně se začal živit její masem. Kapky krve táhly po místnostech.

Lev se nesnažil utéct, když babička zemřela. Nevěděl, jaký život ho čeká za dveřmi, protože od raného mládí žil jen v tomto domě.

Proto se říká, že divoké zvíře zůstane divoké, ať se snažíte jakkoli ho ochočit!