Je mi 60 let, ale mnozí se diví, když slyší můj věk. „Vypadáš mladší, svěže a sebevědomě,“ říkají mi často.

Samozřejmě chápu, že roky si vybírají svou daň: postava se změnila, přibylo pár kilo navíc, pleť už není tak pevná jako dřív. Ale víte co? Naučila jsem se mít ráda sama sebe v jakémkoliv věku a s jakoukoliv váhou. A hlavně – nestydím se za své tělo.

Nedávno se mi stal případ, který mi ukázal, jak moc je to důležité.

S manželem jsme odpočívali na pláži. Měla jsem na sobě svůj oblíbený dvoudílný plavkový komplet. Procházeli jsme se po břehu, smáli se, fotili se. Všechno bylo jako obvykle, dokud k nám nepřišla žena přibližně mého věku.

Byla oblečená zvláštně na horké počasí: dlouhé tmavé kalhoty a mikinu s rukávy. Překvapilo mě – jak může někdo vydržet ve čtyřicetistupňovém vedru?

— Víš, — řekla najednou, aniž by se pozdravila, hned mi začala tykat. — V našem věku je takové oblečení prostě neslušné. Jsi dospělá žena, proč všechno vystavuješ na odiv? Koho chceš svádět?

Zůstala jsem stát jako opařená z její drzosti. Manžel se jen těžko zadržoval, aby se nerozesmál.

— To se vás netýká, — odpověděla jsem klidně.

Ale žena se nehodlala vzdát:

— Ano, je to tvoje právo, ale zvenčí to působí vulgárně a odporně. Vždyť máš kila navíc, měla by ses stydět!

Vzdychla jsem, ale rozhodla se nedat se urazit:

— Ne, nestydím se. Mám ráda své tělo a nehodlám ho skrývat jen proto, že je to někomu nepříjemné.

Jenže ona pokračovala, jako by mě chtěla dohnat k slzám nebo donutit odejít z pláže. Nakonec jsem jí ale odpověděla tak přímo, že v slzách odešla pryč. A já ničeho nelituju. Vyprávím, co jsem jí řekla, a vy se podělte o svůj názor.

Podívala jsem se jí přímo do očí a řekla:

— Víte, já se na vás dívám a vidím ženu, která nenávidí své tělo. Které celý život vnucovali, že je tlustá, ošklivá, nehodná. A teď je pro vás těžké vidět někoho, kdo žije jinak, kdo se má rád. Ale my už nejsme v tom věku, abychom se báli žít. Jestli mám nějaká kila navíc — to je můj život, moje radosti a moje vzpomínky. Nehodlám se schovávat.

Ona zmlkla a já pokračovala:

— Možná byste místo napadání druhých měla sama obléknout plavky a dovolit si pocítit svobodu? Přestaňte závidět těm, kteří se rozhodli žít bez omezení, a dopřejte to i sobě. Já totiž vidím, že jste nešťastná.

Žena se odvrátila, v očích se jí zaleskly slzy a beze slova rychle odešla. Manžel mě pevně objal kolem ramen a zašeptal:

— Jsi úžasná.

A víte co, opravdu jsem nelitovala. Protože někdy upřímná slova nejsou krutostí, ale šancí, aby se druhý člověk zamyslel a možná změnil svůj život.