Po nehodě se jeho život rozdělil na „před“ a „po“. Přišel o zrak a myslel si, že život skončil. Právě tehdy ji však potkal – ženu, která změnila jeho život a naučila ho znovu se radovat.

Nevěděl, jaké má vlasy, jakou barvu mají její oči nebo jaký má úsměv. Milý mu byl její smích, její vůně, její dech vedle něj v noci. Pro ženu nebylo problémem, že nevidí. Prostě milovala. A slepý muž se znovu začal usmívat, znovu se učil radovat – poprvé po dlouhé době.

A pak přišel den svatby. Slunce se sklánělo k západu, zlaté světlo dopadalo na bílý oblouk ozdobený růžemi. Stál u oltáře, držel ji za ruku, cítil její chvění a teplo. Všechno se zdálo dokonalé a bezchybné.

Ale právě v okamžiku, kdy si říkali sliby, se stalo nemožné. V očích ženicha něco zazářilo. Nejprve jen matný odlesk. Barva. Oslnivá, rozmazaná. Ztuhl, nechápaje, co se děje.

Pak se začaly objevovat obrysy jasněji: skvrny se proměnily v postavy, postavy v tváře. Uviděl světlé šaty hostů, zeleň zahrady, lidi kolem. A pak – poprvé po dlouhé době – uviděl svou nevěstu.

Zarazil se nad tím, co spatřil, a sotva slyšitelně mu uniklo ze rtů:

— Ty?…

Slepý muž si svou budoucí ženu rozhodně nepředstavoval takto a teď, když ji poprvé spatřil, byl v šoku, protože před ním stála…

Tvář, kterou si představoval jako dokonalou, byla úplně jiná: hluboké jizvy pokrývaly její kůži, stopy starého popáleniny zkreslovaly její rysy.

Oči nevěsty se naplnily slzami – ne radostí, ale strachem. Okamžitě všechno pochopila.

Nevěsta ustoupila o krok, jako by se chystala utéct. Hosté zůstali stát v tichu, nechápajíc, co se děje. Její rty se chvěly.

— Já… já chápu, jestli už nebudeš moci… — zašeptala, sklánějíc pohled.

Slzy se mu skutálely po tvářích. Ženich udělal krok vpřed a pevně ji chytil za ruku.

— Ne. Ty jsi mě milovala, když jsem byl slepý. Přijala jsi mě takového, jaký jsem byl – zlomeného, slepého… — jeho hlas se chvěl, ale zněl pevně. — Teď je řada na mně, abych přijal tebe. Ty jsi skutečná kráska.

V tu chvíli už neviděl její jizvy – jen tu ženu, která mu darovala nový život.

Ženich přitiskl nevěstu k sobě a všichni hosté si s úlevou oddechli. A on, poprvé vidoucí svou ženu, pochopil: skutečná krása není v tvářích ani v odrazech, ale v tom světle, které člověk daruje druhému.