Byl to obyčejný letní den. Vedro dusilo ulici, vzduch se chvěl nad rozpáleným asfaltem. Majitel malého obchodu s domácími potřebami stál za pultem a přepočítával tržbu. Najednou ticho přerušila zvláštní rána.

— Co to sakra..? — zamumlal a otočil se za zvukem.

S tupým nárazem na chodník před obchodem vyběhl kůň. Objevil se doslova odnikud. Hříva se mu vlnila, oči planuly divokým strachem. Neváhal — postavil se na zadní a s zoufalým ržáním začal předními kopyty bušit do skleněné výlohy.

BUM!

Po skle se rozlezla obrovská prasklina.

BUM!

Sklo se sesypalo na tisíce střepů. Rozletěly se po podlaze a blýskaly se v slunečních paprscích. Kůň ržál stále hlasitěji, nozdry se mu rozšiřovaly, oči působily šíleně.

— Co to děláš?! — zakřičel majitel obchodu a rozběhl se ke dveřím.

Ale kůň, jako by pochopil, že skleněná bariéra padla, se prudce otočil a vyrazil pryč, nechávaje za sebou jen stopy kopyt na chodníku a chaos v obchodě.

Majitel neváhal — vyběhl za ním, vařil se vzteky.

— Stůj! Stůj, zatracená potvoro! — křičel mezi auty a kolemjdoucími. — Najdu majitele, zaplatíte mi za všechno!

Kůň klikatil ulicí a vydával táhlé úzkostné ržání. A najednou se prudce zastavil. Majitel obchodu, udýchaný, doběhl k němu — a zůstal stát jako přimrazený.

Na kraji cesty, ve stínu stromu, leželo malé hříbě. Jeho drobné tělíčko se sotva hýbalo, dech byl přerývaný, oči plné bolesti a strachu.

Na bocích byly vidět odřeniny a krev. Všechno nasvědčovalo tomu, že ho srazilo auto a uteklo, nechávaje ubohé zvíře napospas smrti.

Muž ucítil, jak se mu svírá srdce. Kůň — matka — se k němu otočil a tiše odfrkl, jako by prosil.

— Promiň… — dokázal jen vydechnout, když cítil, jak se mu hrne do krku knedlík. — Ty… ty jsi jen volala o pomoc…

Bez váhání se rozběhl, opatrně vzal hříbě do náručí — jako dítě — a pospíchal k autu. Kůň běžel vedle něj, těžce dýchal, jako by se bál nechat své mládě samotné.

Na veterinární klinice se všechno slilo dohromady: záblesky světel, vůně léků, napjaté tváře lékařů.

Utekly hodiny, než veterinář vyšel z operačního sálu.

— Měl štěstí, — řekl. — Ještě chvilku a ztratili bychom ho. Ale bude žít.

Majitel obchodu si s úlevou vydechl a podíval se z okna. Kůň, unavený a rozechvělý, si konečně lehl na trávu u kliniky a nespouštěl oči z dveří.

Majitel obchodu nechal udělat nové sklo — a vedle pověsil fotografii hříběte s matkou. A každý, kdo vstoupil do obchodu, si mohl přečíst nápis pod ní:

„Někdy i ty nejzoufalejší činy se dějí z lásky.“