Třiadvacetiletý Arťom sotva stál na nohou. Jeho život se proměnil v nekonečný boj o přežití: matka těžce onemocněla a už několik let nemohla pracovat, malá sestra potřebovala každodenní péči, jídlo, oblečení i vzdělání.

Veškeré výdaje – léky, léčebné procedury, účty za energie i jídlo – ležely na bedrech jediného člověka. Arťom si přivydělával, kde se dalo: pracoval jako kurýr, nosič, dával doučování studentům, ale peníze zoufale nestačily.

Dluhy rostly, úroky ho dusily a každý den si kladl otázku: „Jak dlouho to ještě vydržím?“

Jednoho dne ho přítel seznámil s neobvyklou ženou. Bylo jí 76 let a navzdory věku si uchovala jasnou mysl, smysl pro humor i neuvěřitelnou charismu.

Ukázalo se, že je miliardářka, žena zvyklá na luxus a pozornost, ale zároveň velmi osamělá. Už na prvním setkání Arťom pochopil, že před ním nestojí jen „bohatá stařenka“, ale chytrá a sebevědomá dáma, která umí naslouchat a ocenit člověka.

Když mu nečekaně navrhla, aby si ji vzal, nespal několik nocí. Srdce mu říkalo jedno, rozum druhé. Ale před očima měl nemocnou matku a mladší sestru, která ho prosila o peníze na školní potřeby. Rozhodnutí nebylo lehké, ale nakonec souhlasil.

— „Budu pár let žít s touto starší dámou, zato moje matka a sestra nebudou nic postrádat,“ přesvědčoval sám sebe.

Týden po svatbě si Arťom už zvykl na poklidný, téměř chladný život v obrovském sídle. Se svou novou manželkou spali v oddělených pokojích, mluvili spolu jen málo – u snídaně nebo večeře, ale nikdy jako muž a žena.

Jednoho večera ho pozvala do své pracovny, aby mu udělala neobvyklý návrh, z něhož byl mladík v šoku

„Nemám žádné dědice. Žádného manžela, žádné děti. A dobře vím, proč sis mě vzal. Myslel sis, že si toho nevšimnu? Potřeboval jsi peníze, ne mě,“ řekla klidně.

Arťom chtěl namítnout, ale ona zvedla ruku a nedovolila mu promluvit.

„Nespěchej. Neodsuzuji tě. Naopak, vážím si tvé upřímnosti k sobě samému. Proto ti nabízím dohodu. Zůstaneš se mnou do konce mých dnů. Pro všechny budeme manžel a manželka. Ale nebudu od tebe vyžadovat intimitu ani lásku. Budeme dál spát v oddělených pokojích. Jediná podmínka: budeš mi věrný. Žádná jiná žena. Žádný skandál. Stačí pouhé podezření a nedostaneš nic.“

Pak se odmlčela a dodala tiše, ale rozhodně:

„A ještě něco… Nepřej si mou smrt. Pokud někdy vyjde najevo, že jsem zemřela nepřirozenou cestou, celé mé dědictví půjde na charitu. Nepotřebuji vraha, ale věrného společníka. Jen člověka, který bude po mém boku, aby se necítila sama.“

Arťom mlčel. V jeho hlavě se mísilo všechno: úleva, že nemusí sdílet lože, strach z přísných podmínek i zvláštní respekt k této ženě, která jako by promyslela každý detail.

„Rozmysli si to, Arťome. Získáš víc, než o čem jsi kdy snil. Ale jen pokud obstojíš ve zkoušce časem,“ zakončila.

Chápal, že na jeho odpovědi závisí nejen osud jeho rodiny, ale i celý jeho život.